Jeníka by už ale lidé v jeho rodném Koldíně hledali marně, vyrostl, oženil se a odstěhoval se do Mělníka. Město ležící na soutoku Labe s Vltavou se Janu Hudouskovi doslova zakořenilo v srdci.

Jako malý chlapec se v zimě nikdy nenudil. Vzpomíná, jak si s kamarády užíval zimních radovánek na rybníku při bruslení, na okolních kopečcích řádil na sáňkách nebo skočil na lyže a rozjel se do krajiny. „Bruslení byl můj hlavní zimní sport. Dokonce k nám do vsi jezdila ke svým příbuzným krasobruslařka z Prahy a nás kluky učila tancovat na ledě valčík, to mi bylo asi dvanáct,“ vypráví pětaosmdesátiletý obyvatel mělnického centra seniorů, který na lekce tance na ledové ploše nikdy nezapomněl.

Ze všech kluků si s pražskou krasobruslařkou zatančil nejvíc. „Asi mi to šlo nejlépe. Stáli jsme proti sobě, jeden couval a dozadu překládal, pak jsme přeskočili a bylo to zase obráceně. A pořád v rytmu umcaca – umcaca,“ vzpomíná s úsměvem sportovec, jehož začátky na ledě patřily tehdejším bruslím – šlajfkám, které se šroubovaly na běžné boty.

Tančit na ledě učil i své dvě dcery. „Před lety jsem s oběma dcerami a jejich rodinami jel na zamrzlé Máchovo jezero a ta starší, Jana, mi řekla, ať si s ní jdu zatancovat valčík. To už jsem byl skoro sedmdesátiletý dědek,“ směje se Jan Hudousek, v jehož archivu nechybí právě fotografie z lyžování nebo bruslení s oběma dcerkami.

Stále aktivní Mělničan plný životního elánu se ovšem nevěnoval jen zimním sportům. Vzpomíná na něho spousta mělnických volejbalistů, které vedl skoro čtyřicet let. Do vedení mělnického volejbalu se přitom dostal náhodou. „Družstvo žen tenkrát postoupilo do krajského přeboru a muselo s sebou mít i družstvo mládeže. A jedna z dorostenek byla právě moje starší dcera. Jel jsem se tedy s nimi do Mnichova Hradiště podívat, nepřijel rozhodčí, takže trenér musel pískat a já místo něho koučoval družstvo, které jsem ani neznal. Nakonec jsem u toho zůstal pětatřicet let,“ vypráví jedna z hlavních postav mělnické volejbalové éry.


K pětaosmdesátinám dokonce v Brně z rukou předsedy Českého volejbalového svazu Zdeňka Haníka dostal diplom s poděkováním za zásluhy.
Do volejbalu přitáhl osm stovek mladých dívek a chlapců. „Vzniklo z toho dokonce osm svateb, kdy si dorostenka vzala dorostence,“ připomíná senior, který jako mladík strávil několik let po sanatoriích kvůli tuberkulóze. Nechtěl podlehnout nemocničnímu prostředí, a tak se snažil bavit ostatní pacienty. Každé dva měsíce pro ně přichystal nový kabaret. „Lidé podléhali stresu, tak aby se odreagovali,“ dodává.

Vzpomíná, jak byl v sanatoriu v Pleši jednou problém se čtením rodokapsů. „Od nemocných si je půjčovali ti už vyléčení, kteří měli jít domů, a nebylo výjimkou, když se od nich opět nakazili. Inspirovalo mě to, tak jsem na to napsal divadelní hru o šesti jednáních My chceme rodokapsy.“

Jan Hudousek
Je mu pětaosmdesát let, v roce 1954 se oženil a přestěhoval z rodného Koldína do Mělníka. Má dvě dcery a čtyři vnoučata. Celý život pracoval na tehdejším Okresním národním výboru v Mělníku, na zemědělském a poté sociálním odboru. Dlouhá léta působil v mělnickém volejbalu. Nyní žije v mělnickém centru seniorů, kde se účastní většiny aktivit. Je členem mělnického literárního klubu Pegas.