Ježdění na ponících zajišťuje TJ Sokol Přívory ve spolupráci se všetatským rodinným centrem. Na existenci oddílu má lví podíl také majitel stájí Pavel Kryml. „Já žádnou funkci nemám, jenom mi to tady patří," odmítl skromně své  zásluhy muž, který se kolem zvířat pohybuje celý život.

V současné době do stájí chodí zhruba čtrnáctka dětí, některé z nich přitom své zálibě věnují víc než jen pouhé dvě návštěvy v týdnu. Jako třeba jedenáctiletá Katka. „Chodím sem, kdykoliv to jde, klidně i šestkrát do týdne. Jednou bych chtěla závodit, láká mě parkur," přiznala malá slečna, která do oddílu chodí od samého začátku.

Podle Lumíra Šebesty je to jedna z dívek, která má předpoklady k tomu, aby z ní v budoucnu byla dobrá jezdkyně. „Z dětí, které sem docházejí, je nejzkušenější. Je to dáno i tím, že je nejstarší, má víc síly a rychleji jí to myslí, což je při práci s koňmi hodně důležité," upozornil vedoucí oddílu.

Ten se snaží dětem vštěpovat základy jízdy na koních, respektive ponících, a zároveň je nenásilnou formou učí další dovednosti a vědomosti, které se koní týkají. „Dřív jsem s dětmi začínal hezky od nuly. Učily se zametat, vykydat stáje, pečovat o koně. Zkoušel jsem je z názvosloví výstroje, musely znát barvy koní, vědět, kolik toho sežere, vypije, jak dlouho je březí… To jsou totiž všechno věci, které je potřeba umět, pokud chcete složit základní zkoušku z jezdeckého výcviku," poznamenal Lumír Šebesta s tím, že bez zkoušky není možné zúčastnit se závodů. „Z časových důvodů teď probíráme tyto věci za pochodu. Věřím, že než začnou závodit, budou to všechno vědět," dodal muž, který má v přívorských stájích na starosti nejen děti, ale také závodní jezdce.

Stále ho přitom trochu udivuje, že dětský oddíl vůbec funguje. Ze začátku totiž nevěřil, že zápal rodičů, kteří ho o založení a vedení kroužku požádali, vydrží. „Musím říct, že valná většina z nich vydržela a jejich přístup je dobrý, byť jsme samozřejmě nějaké odpadlíky měli," přiznal Lumír Šebesta, který dokonce dva poníky, na nichž děti jezdí, koupil za své. „Byla to pro mě výzva, kterou jsem tenkrát přijal," vrátil se o dva roky zpátky k samým začátkům oddílu.

„Mám radost, když dnes vidím, že se mi daří z těch dětí dělat alespoň trošku jiné lidi, než jsou ostatní," prozradil. Je hlavně rád, že se jeho svěřenci dokážou pohybovat a obstát také v jiném prostředí, než je internet či supermarket.

ANKETA: Jak jsem se dostala ke koním?

Kristýna, 10 let
Koně jsem měla vždycky ráda a chtěla jsem se naučit jezdit. Hrozně mě to chytilo, dokonce jsem přestala tancovat, jen abych mohla chodit sem. Určitě u koní chci zůstat i v budoucnu.

Denisa, 9 let
Ke koním mě přivedla kamarádka, chodím sem rok. Nejvíc mě baví samozřejmě ježdění samotné, naopak kdyby to šlo, nejraději bych zrušila kydání stájí, to je někdy hrozná práce.

Eliška, 10 let
Naučit se jezdit jsem chtěla ještě dřív, než místní oddíl vzniknul. Jakmile se to tady otevřelo, hned jsem se přihlásila. Baví mě to, i když je někdy těžké udržet se v sedle, pokud se kůn splaší.

Katka, 11 let
Kamarádka mi říkala, že ježdění na koni je super a ať to taky zkusím. Tak jsme začaly chodit sem. Nejraději mám jízdu jako takovou, ale nevadí mi ani ty práce okolo, je to součástí toho všeho.