Co bylo důvodem ke zpracování takové knihy o Janu Palachovi?
Vít: Baví nás hlavně historie.
Vojtěch: Paní profesorka Špačková přišla s touto iniciativou jako první. My jsme se k tomu dobrovolně přihlásili. Ze začátku to tak ale úplně nebylo. To že bychom zpracovali brožuru, byl až pozdější nápad. Původně jsme jeli na jarní kurzy, které ale byly určené pro vyšší gymnázium, my byli tehdy teprve v tercii. Paní profesorka nás měla na dějepis a dala nám tu možnost se zúčastnit. Objeli jsme místa, která jsou s Palachem spojená. Byli jsme ve Všetatech, v Praze a pak jsme se dostali i do Libiše. Chtěli jsme hlavně oslovit Janovi spolužáky ze střední školy a potom jsme přidali i základní školu. Napadlo nás, že bychom to mohli rozšířit i o další věci. Oslovili jsme Polanu Bregantovou, což je dcera Olbrama Zoubka, který snímal Palachovu posmrtnou masku.

A kdo přišel s nápadem oslovit i tvůrce jednotlivých filmů o Janu Palachovi?
Vojtěch: Napadlo to mě. Sešli jsme se s Robertem Sedláčkem, režisérem nejnovějšího filmu Jan Palach z loňského roku. Mluvili jsme s kameramanem Janem Šustrem. Kontaktovali jsme Dušana Trančíka, který v roce 1969 natočil Tryznu, ale s tím jen korespondenčně, protože není v našich možnostech jet za ním na Slovensko. Nechybě ani scénárista Hořícího keře Štěpán Hulík.

Jak jste sháněli kontakty?
Vojtěch: Není to vůbec jednoduché, hlavně se nám do toho připletlo GDPR. Na internetu jsem zjistil, že hodně těch lidí učilo na vysoké škole. Michal Rataj je pedagog na AMU, Dušan Trančík učí režii v Bratislavě. Jan Šuster kameraman měl kontakt přímo na svých webových stránkách. Byla to taková mravenčí práce.

Vše jste řešili po škole nebo jste zameškali i nějaké hodiny?
Vít: Občas jsme přišli ve škole o nějaké hodiny, ale to bylo velmi málo. Spíš jsme všechno zjišťovali a zajišťovali až po vyučování.

Co bylo pro vás nejzajímavější zjištění o Janu Palachovi?
Vít: Pro mě byl rozhodně převratný rozhovor se všetatským pamětníkem Stanislavem Hamrem, který s ním prožil celou základní školu a vlastně i období předtím. Vždycky jsem měl obrázek Palacha jako hodně introvertního člověka, který se straní kolektivu. Takový ten vyloženě slušňáček. Ale nakonec se ukázalo, že to byl člověk jako ostatní a žil se svou partou přátel. Dělal s nimi skopičiny úměrné té době. I když to byl i intelektuál, který žil hodně v knihách.

Byly to asi náročné dva roky. Kolik času jste tomu věnovali?
Jan: museli jsme sehnat všechny ty kontakty a domluvit si schůzky. Hodně času zabral i přepis rozhovorů, protože jsme si vše nahrávali na diktafon. Vždy si jeden z nás vzal za úkol přepsat jednoho pamětníka. To byla většinou práce na několik hodin.

Co má brožura čtenářům ukázat? Pro koho je hlavně určena?
Vojtěch: Myslím, že je pro všechny, koho zajímá česká historie i když původně to asi bylo zacíleno na studenty našeho gymnázia. Paní profesorka dělala průzkum mezi studenty a zjistila, že hodně z nich o Palachovi skoro nic neví. Díky tomu, že se ten projekt tolik rozrostl, nabyl i regionálního měřítka.

Jaké setkání pro vás bylo nejzajímavější?
Vojtěch: Setkání se spolužáky ze střední a ze základní školy pro nás bylo asi tím hlavním. Hlavně nás překvapilo, že jsme byli úplně první, kdo s nimi mluvil. Doposud je nikdo kvůli Janovi nekontaktoval. Pozornost je soustředěna hlavně na spolužáky z vysoké školy a rodinu. Ale řada Palachových vlastností, které se potom projevily, jsme mohli pozorovat už na základce nebo na střední.

Zleva Daniel Kulíšek, Vít Novotný, Jan Sklenář a Vojtěch Deliš.

Zleva Daniel Kulíšek, Vít Novotný, Jan Sklenář a Vojtěch Deliš. Autor: Archiv GJP

Které vlastnosti máte na mysli?
Vít: Jan byl zarytý a cílevědomý. Hodně mu záleželo na právech. Byl schopen situaci bezpráví vyhrotit do krajností, aby práva utlačeného napravil. Nikdy nelhal, vždy byl velmi upřímný, i když ho to stálo problémy. Byl zásadový. To je to, co se potom později mohlo vyvinout právě v ten jeho čin.

Na kom byla finální podoba vaší publikace?
Vít: Každý z nás napsal nějaký článek, každý měl určitý úkol, co napsat. V přepisování rozhovorů jsme se střídali. Myslím, že hlavní práce ale spočívala na paní profesorce, která to potom vše složila dohromady a udělala hlavně tu editorskou práci. Každý přidal nějaký díl.
Profesorka Špačková: Nejnáročnější byl asi přepis několika hodinových rozhovorů a ta finální úprava toho psaného slova. Dávali jsme texty i k autorizaci, abychom se nedopustili nějakého omylu nebo se nedostali do problémů.

Pomáhal vám někdo s napsáním článků? Třeba rodiče?
Jan: Na konci jsme měli každý napsat svůj vlastní názor na Jana Palacha po tom, co jsme ho dva roky studovali. Dávali jsme to číst rodičům a konzultovali jsme to s nimi.

Co chystáte do budoucna? Vrhnete se na nějakou jinou osobnost?
Vojtěch: Teď si dáme hlavně pauzu, protože to bylo hodně náročné. Naše úsilí právě vrcholí a uvidíme, co se naskytne za příležitost.

Co všechno vám přinesl tento obsáhlý a dlouhý projekt?
Vít: Myslím, že jsme zřejmě tou poslední generací, která může tyhle informace zjistit, protože ti spolužáci Palacha už opravdu odcházejí. Pak už bude pozdě. Pro mě to bylo i o tom zachránit důležitá data, dokud jsou k dispozici.
Profesorka Špačková: Jan Palach podle mě není jen historie, ale má být i současnost. Tou ochotou angažovat se v zájmu celku a to je to, co bychom chtěli říkat naším studentům.