„Mami, proč je ta paní tak tlustá?“ zeptala se mě kdysi bez skrupulí dcera, sotva čtyřletá, na celý obchod. Svým nataženým ukazováčkem přitom mířila na korpulentní dámu. Před pozorností nakupujících nebylo úniku.
Dětská bezprostřednost je bezbřehá. Neopakovatelná a obdivuhodná. Ovšem někdy jen do chvíle, kdy nepoukazuje na nedostatky nakupujících. Nebo cestujících.
Nedala si totiž pokoj. V tramvaji si zase odmítla sednout vedle staršího pána. „Strašně smrdí!“ křičela vysvětlení, aby přehlušila zvuky velkoměsta.
Je to jako v pohádce Císařovy nové šaty. Odhalení nebývá právě příjemné. Ale jen děti dokážou být tak bezelstně přímočaré a upřímné.
Pokud si tedy připadáme tlustí, neupravení nebo si nejsme jistí správným výběrem oblečení, pak mám jedinou radu: Hurá na dětské hřiště! Tam nám pravdu bez příkras vždycky rádi odhalí…
