Dnes po padesáti letech si vše znovu připomíná prostřednictvím komiksu, který v těchto dnech vytvořil pro Českou televizi. „To všechno, co se tam dělo, mám v živé paměti. Proto bych byl hrozně rád, kdyby se nám v tom komiksu podařilo zachytit autentičnost té doby,“ říká malíř.

Příběh by měl zmapovat události, kterých se zúčastnila Československá televize, například tu z improvizovaného studia v pražské Tesle Hloubětín. „Snažil jsem se najít podobu těch lidí ve starých dokumentech,“ říká Karel Zeman. Shodou okolností byl tehdy jeho bydlištěm právě Hloubětín, kde se v té době učil ve zdejší Grafotechně. „Kolem Tesly jsem každý den chodil do práce,“ vzpomíná na dobu před pěti desetiletími.

Když vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětskou armádou vpadla do Československa, stál Karel Zeman na Prahu dospělosti. Když s kamarády zjistili, že se do centra hlavního města přiřítily tanky, okamžitě vyrazili na Václavské náměstí. „Táta mi výslovně zakázal tam chodit,“ svěřuje se malíř, který sám má dnes už tři vnoučata.

Všude kolem byli lidé, kteří ztráceli naději na svobodu. V ulicích panoval smutek a zoufalství. Pražané pokřikovali na ruské vojáky, aby odjeli, že tady neprobíhá žádná kontrarevoluce. „Lidi jim nadávali a malovali na tanky hákové kříže a vzkazy, házeli po nich dlažební kostky, ale bylo to zbytečné. Oni jen seděli a koukali. Sami vůbec nevěděli, co se děje a ani kde přesně jsou,“ vzpomíná tvůrce interaktivního komiksu Televize proti tankům – Jsme s vámi, buďte s námi! při prohlížení starých zašlých fotografií s pomačkanými rohy. „Do první linie poslali lidi, které mohli obětovat. Někteří z nich ani neuměli rusky.“

Po celém centru města panoval zmatek a chaos. „Pořád se jen běhalo sem a tam z místa na místo. Ozvaly se někde výstřely, tak jsme se běželi podívat, co se tam děje, ale to už se proti nám valila jiná masa lidí, která odtamtud utíkala.“

Na Václavském náměstí a kolem Československého rozhlasu v onen srpnový den strávil celé odpoledne. „Museli jsme tam dojít pěšky až z Hloubětína, protože veřejná doprava nefungovala,“ vypráví Karel Zeman a dodává, že si dobře pamatuje tři kluky zhruba v jeho věku, kteří naskakovali na tanky se sekerkami v ruce a proráželi sudy s naftou. „Zapalovali je, proto taky některé tanky zůstaly v pražských ulicích vyhořelé. A u rozhlasu vybuchl muniční vůz, který zničil čtyři činžovní domy v okolí. Jednoho z těch kluků potom sestřelili rovnou z tanku. Druhého zřejmě střelili také, ale co se stalo s tím třetím, už nevím. Byli to pro mě tehdy machři.“

Podle jeho vzpomínek ruští vojáci stříleli většinou do vzduchu nebo těsně nad hlavy prchajícího davu. Nejprve postupovali ze spodního konce Václavského náměstí směrem nahoru. Proto se i spousta střel zaryla do okrasných sloupů národního muzea, kde po nich stopy byly patrné ještě před pár lety. „Průšvih byl, když vojáci začali střílet do země. Kulky se odrážely od kočičích hlav a trefovaly lidi,“ vzpomíná. „Mrtví od rozhlasu se potom odnášeli do řeznictví v jedné z postranních ulic.“

Po tom, co okupanti ovládli Vinohradskou, došlo i na rabování. Nezůstala před nimi uchráněna například ani prodejna sektorového nábytku. „Normálně tu prodejnu beze studu a před našima očima vyrabovali. Nakládali si na auta i na tanky skříně a chtěli si je asi odvézt domů do Ruska.“

„Brali jsme to jako dobrodružství do doby, než jedna zbloudilá kulka trefila muže, který stál v davu těsně vedle mě. Zrovna jsme převraceli tramvaj jako barikádu. Když se objevila krev, bylo po hrdinství. A bylo jí dost, v tom se potom máčely české vlajky, které se Rusům ukazovaly,“ vzpomíná na jedno z nejtemnějších období Československa.

Otec mu doma po návratu pořádně vyčinil, přesto mu ale nic nezabránilo v tom, aby se do centra Prahy vrátil ještě následující den 22. srpna 1968. „Vypadalo to tu jako ve válce. Všechno bylo zničené, vyhořelé a zdevastované po výbuchu muničního vozu. Byl to velmi smutný pohled na moji milovanou Prahu…“

Anketa: Srpen 1968 – co vám to říká?  

Anna, 15 let, studentka
Vím, že přijely ruské tanky a zabraly celou naši zemi. U nás doma se o tom hodně mluví a babička s dědou rádi vzpomínají, i když zrovna ne na tohle období. Dědovi bylo tehdy asi osmnáct a babičce deset let.
Anna, 15 let, studentkaVím, že přijely ruské tanky a zabraly celou naši zemi. U nás doma se o tom hodně mluví a babička s dědou rádi vzpomínají, i když zrovna ne na tohle období. Dědovi bylo tehdy asi osmnáct a babičce deset let.
Vojta B., 13 let, studentJá vím, co se stalo 21. srpna 1968, respektive den předtím pozdě v noci. Do Československa vnikla neohlášeně vojska varšavské smlouvy a začala okupace. Znám to z filmů a maminka o tom doma často mluví. Vojta B., 13 let, student
Já vím, co se stalo 21. srpna 1968, respektive den předtím pozdě v noci. Do Československa vnikla neohlášeně vojska varšavské smlouvy a začala okupace. Znám to z filmů a maminka o tom doma často mluví.
Vojta L., 16 let, student
Paní učitelka nám o tom kdysi vyprávěla, ale moc si toho už nepamatuji. Tuším, že na naše území vpadla vojska ruské armády. Asi to nebyla zrovna dobrá doba.
Vojta L., 16 let, studentPaní učitelka nám o tom kdysi vyprávěla, ale moc si toho už nepamatuji. Tuším, že na naše území vpadla vojska ruské armády. Asi to nebyla zrovna dobrá doba.
Vanesa, 15 let, studentkaJo, teď se o tom hodně mluví a je toho plná televize a noviny. Ty osmičkový roky. I ve škole nám to paní učitelka říkala při dějepise. Zaútočili na nás nějací cizí vojáci a střílelo se. Vanesa, 15 let, studentka
Jo, teď se o tom hodně mluví a je toho plná televize a noviny. Ty osmičkový roky. I ve škole nám to paní učitelka říkala při dějepise. Zaútočili na nás nějací cizí vojáci a střílelo se.