Ve svém požehnaném věku je velmi vitální, soběstačný a o svém životě vypráví s neuvěřitelnou energií a s obdivuhodnou pamětí. I dnes mluví plynně maďarsky. Zvláštní recept na dlouhověkost nemá a sděluje se smíchem: „Nevím, proč bych se neměl dožít 110 let? Já se toho dožiju.“ Částečně je jeho přístup k životu dán geny, jeho maminka se dožila 98 let. Ale nejdůležitější je jeho neutuchající optimismus, při vyprávění o svém životě se neustále usmívá a někdy se zasměje nahlas.

„Mě drží při životě hra na housle. Hraju pořád. Už jako dítě jsem si přál housličky a maminka mi je koupila, když mi byly čtyři roky. Od té doby hraju. Jediné, čeho lituju, že jsem neměl příležitost se v hudbě vzdělávat, nemám ani měšťanku, a možná by ze mě byl virtuóz,“ vypráví trochu s lítostí.

Za svůj život byl vším možným, ale vzpomíná na práci v obchodním domě někdy po válce. Mimo jiné prodával i alkohol a viděl, co alkohol s lidmi dokáže, proto jej nemá rád. Nikdy nepil, i když asketa zrovna není. Přiznává, že jednou týdně si s kamarádem, který bydlí v centru o dvě patra výš, dává sklenku dobrého koňaku.

Každý den dodržuje režim, který si sám stanovil. „Po snídani si musím jít na dvě hodiny lehnout. Mám asi teď nějakou nemoc,“ sděluje. Poté prozrazuje, že vlastně v noci moc nespí, protože se vrací do vzpomínek. Každé odpoledne se s chodítkem vydává na procházku. Sjede výtahem z prvního patra do přízemí a pětkrát projde celou dlouhou chodbu tam a zpátky. Vždy si na chvíli odpočine a zase pokračuje.

Jeho každodenní rituál už patří ke koloritu domova. „Jsme na to zvyklí, máme otevřené kanceláře a pan Vojtěch každého z nás pozdraví a pokračuje v procházce,“ podotýká asistentka ředitele Eva Štruplová. „Ještě nikdy jsme tady neměli oslavence, který by se dožil tak vysokého věku. Uspořádali jsme mu v domově oslavu a dostal od nás i velký dort. Má rád sladké,“ říká asistentka ředitele.

Marta Dušková