Jak jste se sportem začínala?

Pocházím z Uherského Hradiště, kde byla velmi dobrá házená, hrála jsem ji asi sedm let. V Brně, kde jsem tehdy studovala tělocvik, jsem se pak dostala ke všem sportům i k atletice. Při zápočtu jsem hodila daleko oštěpem. Nikdy předtím jsem to nedělala, ale měla jsem vytrénovanou ruku z házené, tak mi to šlo. Jeden brněnský klub mě hned zaregistroval a poslal na mistrovství republiky, kde jsem s oštěpem zvítězila. Byl to pro mě takový laciný úspěch, ten podnítil můj zájem o oštěp. Začala jsem se učit techniku a dala jsem se na trénování.

Byl sport za války složitější?

Za války jsem hrála házenou, protože nic jiného nebylo. Sokol Němci zavřeli, udržely se jen menší sportovní kluby. Byla to výborná průprava pro oštěp, což jsem předtím netušila.

Co pokládáte za svůj největší úspěch?

Když jsem si vzala Emila, sportovali jsme spolu. Naším největším úspěchem byla olympiáda v Helsinkách v roce 1952. Přivezli jsme si čtyři zlaté medaile, Emil v běhu vybojoval tři a já v oštěpu jednu. Oštěpu jsem zůstala věrná celý život. Mám dvě olympijské medaile a světový rekord v hodu dřevěným oštěpem, prostě docela jsem v tom válela.

Co jste dělala po ukončení závodní kariéry?

Od čtyřiašedesátého do osmdesátého roku jsem pracovala jako ústřední trenérka našich hráčů na svazu atletiky.

Jaké období svého života považujete za nejšťastnější?

Ze sportovního hlediska je to ta zlatá medaile na olympiádě. Nejde ani tolik o tu slávu, když člověk stojí na stupni vítězů a hrají hymnu. Jde i o to, že si uvědomí, že neháže jen za sebe, ale reprezentuje nějaký národ, třeba maličký. Milé je také to, že celé to sportovní úsilí vedlo k takovému úspěchu, že se člověk zapsal do historie olympijských výkonů a navěky v těch tabulkách zůstane.

Co je podle vás pro sportovce nejdůležitější?

Hlavní je, aby začal mít sport, který dělá, rád a dokázal mu něco obětovat, jinak se mezi světovou špičku nedostane. Sportovec hlavně nesmí být líný.

Jak to děláte, že jste stále v tak dobré kondici?

Když člověk žije celý život sportovně a má to rád, nejde už ve stáří o úspěchy, ale o návyk. Nějaké válení na gauči mi nesedí a tělo pohyb vyžaduje. Má-li člověk jako sportovec rozum, musí takzvaně odtrénovat. Nesmí toho nechat hned, začít baštit a lenošit, protože to se pak samozřejmě odrazí na zdraví. Ani ve stáří nemůžu být bez pohybu. Teď už sice nemůžu dělat kotrmelce, ale můžu plavat a dělat turistiku. Denně se snažím napochodovat alespoň tři kilometry. Musím přiznat, že mi stále dělá dobře, když se trochu fyzicky unavím. Kondice sice odchází, ať už člověk chce nebo ne, ale je potřeba se tomu bránit, i když ne zase moc vehementně, protože jak říkám, je nutné své tělo poslouchat.

Co byste poradila dnešní sportovní mládeži?

Dokud jsou mladí, ať se sportu věnují naplno. K modernímu člověku patří pěkná figura a té je možné dosáhnout jedině sportem. Lidské tělo je stvořené k pohybu, jsme součást přírody a tam je pohyb automaticky daný. Je potřeba, aby si to lidé uvědomili už v mládí. Nemusí mít zrovna zlaté medaile, i když je to prima.