A právě panenka jí dlouhou dobu provázela. Ovšem do doby, než její bratr nastoupil na vojnu. „Pak jeho velitel nemohl pro svou dceru sehnat panenku a můj bratr jí ode mě doslova vyzuzal, právě pro dceru velitele," vzpomíná na své dětství a jednu ze svých hraček Ludmila Karasová.

Její nejoblíbenější hračkou i přes to všechno byla jiná panenka. „Ta byla celá porcelánová, měla ručičky a nožičky na drátkách. Pamatuji si, jak jsem na ní šila všechny možné oblečky a starala se 
o ní. Je škoda, že už jí dnes nemám. Ale ráda na ní vzpomínám. Opravdu byla moje neoblíbenější," popsala stručně panenku.

Vyrůstání na venkově jí dalo opravdu hodně. „Chytali jsme takové malé žabičky a v krabičkách od sirek jsme jim dělali postýlky, starali se o ně a hlavně jsme je také cvičili," vyprávěla o svém dětství seniorka, která vyrůstala v Zalešanech u Kolína.

Ludmila Karasová jako dítě chodila ráda do školy. Dokonce přednášela i panu řídícímu. „Měla jsem naučenou básničku a jako šestiletá  holka jsem jí recitovala právě jemu. Bylo to něco neuvěřitelného. Slova si sice nepamatuji, ale byl to pro mne hodně silný zážitek. Nakonec pan řídící umřel a já jsem mu jí recitovala ještě na pohřbu. Pro malé dítě, ještě v té době, něco neuvěřitelného," vzpomínala paní Karasová.

Když měla jít poprvé panu řídícímu Josefovi recitovat básničku, dostala od své maminky kytici.

„Byla to krásná kytička. Měla jsem z ní opravdovou radost. Ovšem do školy se mnou chodila ještě moje sestřenice. A tetička, když jsme šly po cestě do školy, řekla, že sestřenice dá panu řídícímu tu květinu, kterou nesu. Nechtěla jsem, aby mu jí dala. Bránila jsem se, že jsem jí dostala od maminky, která pro ní musela jet až do města. Tenkrát to nebylo jako dnes," povídala seniorka, která ale na své dětství i tak ráda vzpomíná.

Během našeho rozhovoru o jejím dětství na venkově v Zalešanech se zmínila i o tom, jak se vlastně naučila plavat.

„Měli jsme tam takovou strouhu, dříve se tomu neříkalo řeka, a bylo tam asi po krk vody. Stoupla jsem si na dno a dělala, že plavu, i když jsem to neuměla. Jenže kluci to poznali. Takže mě vzali  a hodili do tůňky, která byla o kousek dál. A já se rázem naučila plavat. Je to asi radikální, přesto velice úspěšné. To je pro mě velice úsměvná historka, na kterou moc ráda vzpomínám a ráda jí také vyprávím," říkala mi se slzami v očích a úsměvem na rtech.

Povídala i o tom, jak vozila svou kamarádku z chudých poměrů do školy. „Tenkrát chudí neměli ani kolo. Proto jsem jí nabídla, že když pojedu, vezmu do školy i jí. To bylo něco. Ona seděla na sedle, měla na zádech tašku a já měla tu svou na řídítkách. Šlapala jsem celou cestu ve stoje. A do školy to nebyl kousek, bylo to asi pět kilometrů. Ale byla jsem jediná, kdo jí to nabídl, z těch, co měli kolo. Navíc byl cestou takový velký kopec, který nechtěl nikdo sjet a já jsem ho i s kamarádkou a dvěma taškami sjela," doplnila své vzpomínky na dětství v Zalešanech na Kolínsku seniorka Ludmila Karasová, která se na Mělník přestěhovala hlavně kvůli rodině.

Ludmila Karasová

Ludmila Karasová, 84 let, žije se svým manželem už skoro rok v Centru seniorů v Mělníku. Poznali se náhodou přes jejího bratra, se kterým její manžel kamarádil. V loňském roce oslavili už pětašedesátý rok, kdy jsou spolu. Dlouhá léta žili kvůli manželově službě vojáka z povolání v odloučení, přesto se to na jejich krásném vztahu nepodepsalo.