Ukazuje na zdejší jedinou světelnou křižovatku. „Chebská ulice rozděluje město na dolní část, kde bydlí hlavně místní, a tu horní s lázněmi a hotely. Turisti a lázeňští hosté nemají moc důvod zavítat sem dolů,“ popisuje Uxa.

V Mariánských Lázních a v nedalekých městech Planá a Tachov vlastní několik sportovních a společenských zařízení a také barů. Ve svém byznysu nevidí jen zdroj příjmu, to už by patrně dávno podnikal jinde než v nejistém pohraničí. Neorientuje se ani na bohaté turisty. Jde mu hlavně o to, aby se místní měli kde bavit a neodcházeli pryč. „Sportovní vyžití je tady skvělé, máme tu dokonce i výborný ski areál. Které město to má? Kopce, Český les, Slavkovský les. Je to opravdu nádherný kout naší země. Je škoda, že sem lidé často jedou jen na víkend. Praha mě vždycky vycucá, Mariánky naopak nabíjejí,“ líčí.

Vidí tu ale i problémy. Třeba jednostranné zaměření na lázeňství. V zimě podle něj město trochu usíná a tratí na tom všichni podnikatelé navázaní na turistický ruch. Vadí mu také, jak část honosné historie Mariánských Lázní pomalu mizí před očima. Přitom, spolu s dalšími deseti významnými lázeňským městy Evropy, jsou zapsány v UNESCO. Stejně jako třeba nedaleké Karlovy Vary a Františkovy Lázně.

Tato tři sídla tvoří takzvaný lázeňský trojúhelník plný slavné historie i architektury, ale také neřešených problémů. Mladí odtud odcházejí studovat do Plzně či do Prahy a už se nevrátí. Místo toho přicházejí tisíce dělníků do zdejších montoven. „Kdyby si sem přivedli svou rodinu a chtěli tady normálně žít, bylo by to v pohodě. Ale přijedou jenom chlapi, jsou zavření na ubytovnách a většinu peněz posílají domů,“ konstatuje Uxa.

Luxusní hotely i domy v rukou spekulantů

Potíže Mariánek se táhnou již od divokých devadesátých let, kdy se velká část městských budov včetně historických klenotů rozprodala cizincům, často z postsovětských států. Mnohé domy jsou zavřené, prázdné, do jejich údržby majitelé neinvestují, propadávají se jim stropy, drolí zdivo, zatéká do nich. Město ani památkáři nemají účinné páky, jak situaci řešit.

Z neutěšeného stavu Uxa neviní ani současnou radnici v čele se starostou za ANO, ani tu minulou, v rukou pirátů. „Ty problémy jsou staré, oni je jen zdědili už ve značně pokročilé fázi,“ říká.

Představitelé města upozorňují, že mají svázané ruce. „Radnice jako taková bohužel nemá mnoho možností, jak zatlačit na majitele nemovitostí, aby s jejich stavem něco dělali,“ tvrdí starosta Martin Hurajčík.

Odbor stavebního úřadu podle něj může sankcionovat majitele za to, že nemovitost ohrožuje špatným stavem své okolí. „I tak je tato cesta velmi zdlouhavá a ne vždy se podaří. Nadřízený orgán v případě odvolání sankci často smete ze stolu,“ popisuje.

Po příjezdu do horní části Mariánských Lázní se návštěvník vidí první luxusní hotely s bohatou architekturou a historické domy a paláce. Některé budovy ale mají zabalené balkony fóliemi a zdivo zpevněné kovovými výztužemi, aby z nich neodpadávala omítka.

„V devadesátkách město rozprodalo své domy spekulantům různých národností. Ti je zatížili úvěry, nebo je koupili prostě proto, že někam potřebovali uložit peníze. Leckde funguje přízemí s obchody, protože to sype peníze z pronájmu, ale další patra jsou v dezolátním stavu,“ líčí Uxa.

Navazuje ulice, kde se několik domů opravilo či opravuje, například hotel Evropa. Z další zchátralé budovy pak vzniká infocentrum. Následuje ovšem obrovská proluka na Mírovém náměstí. Narýsované obrysy dveří a pokojů na přilehlé budově napovídají, že tam stávala velká budova. „Byl to nádherný historický hotel Rozkvět. V rukou spekulantů dlouho chátral a pak záhadně vyhořel,“ ukazuje Uxa.

close Hotel Rozkvět, když ještě stával, ale už byl ve špatném stavu. info Zdroj: se svolením Milana Uxy zoom_in Hotel Rozkvět, když ještě stával, ale už byl ve špatném stavu

K požáru došlo v listopadu 2014, v dubnu 2015 následovala demolice. Tehdejší pirátský starosta Mariánských Lázní, architekt Vojtěch Franta, v tu dobu říkal, že majitel přislíbil postavit skoro totožnou budovu. O osm let později tu zeje stále stejná obrovská díra, jen trochu zarostlejší. Části vedlejšího domu ve Vrchlického ulici opět halí fólie, aby chodce neohrožoval pád zdiva. Jedná se přitom o jednu z přístupových cest ke kolonádě a hned vedle stojí fungující luxusní hotel.

To už je na dohled zdejší nejzásadnější klenot: hlavní kolonáda s honosným sloupovím a pavilon Křížový pramen. Když zde člověk stráví pár minut, je ohromen výstavními kulisami. Ale když pobude déle, všimne si místy vyboulené a popraskané podlahy, několika reznoucích kovových sloupů a několika vysklených vitráží. Ani tato perla městu dávno nepatří. Vlastní ji akciovka Léčebné lázně Mariánské Lázně, která patří nadnárodní společnosti Ensana Hotels.

Generálním ředitelem lázeňských hotelů Ensana v České republice je Karel Kalivoda. Ten působí také jako předseda představenstva Mariánskolázeňské asociace cestovního ruchu. Vysvětluje, že každý rok po zimě všechny tyto nedostatky opravují, aby byla kolonáda na sezónu zase v plném lesku. Doplňuje, že letos společnost podá žádost o dotaci na výměnu celé podlahy vhodnějším materiálem, na což získala stavební povolení.

Stěžuje si však na nutnost hradit všechny opravy z lázeňských peněz nebo z dotací. Město podle něj na opravy nepřispívá. „V loňském roce jsme přitom odvedli jen na poplatku z ubytovací kapacity 9,2 milionu korun. Taky jsme tu ve velkém očkovali proti covidu a ubytovávali Ukrajince,“ připomíná.

Bydlel tu anglický král, teď je z paláce ruina

Když návštěvník vystoupá nad kolonádu, otevře se mu centrální Goethovo náměstí. Socha slavného spisovatele trůní hned před velkolepou budovou, jež ovšem má již od pohledu svá nejlepší léta za sebou. Její zadní trakt se téměř celý poroučel před třemi lety k zemi. Jedná se o někdejší Klebelsberský palác, později známý jako hotel Weimar, v němž několikrát pobýval i anglický král Edward VII. Naposledy se jmenoval Kavkaz. Rovněž patří lázeňské akciovce. Stejně jako vedlejší dvě prázdné historické budovy – někdejší lázeňský dům Zelený kříž z první poloviny 19. století, později známý jako Split, a dům Jitřenka.

| Video: Youtube

Podle šéfa akciovky Kalivody, firma loni v Kavkazu provedla několik etap statického zajištění, u budovy Split vyměnila střechu a opravila fasádu. „V letošním roce budou pokračovat zajišťovací práce a máme v plánu opravit fasádu Jitřenky. Když budou prostředky, tak i částečně Kavkazu. Cílem je vylepšit image Goethova náměstí,“ popisuje.

Podnikatel Uxa se smutně rozhlíží kolem a na mobilu ukazuje snímky, jak velkolepě dříve tyto historické budovy vypadaly a jaká honorace se zde ubytovávala. „Chápu, že si lázeňství neprochází jednoduchými roky. Za covidu šlo kvůli lockdownu hrozně dolů, pak odešla stěžejní ruská klientela. Takže proč by teď investovali do dalších ubytovacích kapacit. Je těžké do toho teď vrazit přes miliardu korun,“ přemítá.

Podobně to vidí i Kalivoda. „Období pandemie a následná energetická krize spojená s válkou na Ukrajině oddálily možnosti vlastníků realizovat zásadní investice. Nepřispívá ani rizikové vnímání sektoru hotelnictví, lázeňství a služeb bankami,“ upozorňuje a dodává, že jen získání stavebního povolení a jednání s úřady jim trvalo 17 let.

Podle Uxy je škoda, že Kavkaz majitelé nechali dojít až do havarijního stavu. „Kdyby se do něj investovalo podstatně dříve, stálo by to o hodně méně,“ lituje Uxa.

Na spadnutí je i radnice

Za další průšvih města považuje Uxa Ruskou třídu. Sídlí zde například velká honosná budova městského úřadu, která však rovněž zeje prázdnotou. „Stav se kvůli dřevomorce postupně zhoršoval a nechalo se to dojít až do fáze, kdy začaly padat stropy. Takže úředníci jsou rozstrkaní po pronajatých prostorách po celém městě,“ líčí Uxa.

Do havarijního stavu se stavba podle současného starosty dostala kvůli dlouhodobému zanedbávání údržby v předešlých letech. Město nyní zpracovává projektovou dokumentaci k celkové rekonstrukci. „Její očekávaná cena se ale pohybuje ve stovkách milionů korun. Město přitom disponuje ročním rozpočtem zhruba 300 milionů,“ upozorňuje Hurajčík.

Také mnohé další domy, včetně těch historických a výstavních, na Ruské třídě chátrají. I ony jsou většinou dávno rozprodány soukromníkům. „Tenhle dům je prázdný, tenhle taky, prázdný, zase prázdný,“ ukazuje Uxa. Na některých domech visí cedule „Na prodej“, na dalších jen bíločervená páska se zákazem vstupu. Jednu ze zachovalejších budov, bývalý hotel Kossuth, otevřelo město pro ukrajinské uprchlíky.

close Zámeček  a hotel Miramonte na přelomu 19. a 20. století. info Zdroj: se svolením Milana Uxy zoom_in Zámeček a hotel Miramonte na přelomu 19. a 20. století. Po vystoupání nad město se lidé dostanou k dalšímu klenotu, někdejšímu honosnému zámečku a hotelu Miramonte z roku 1905.

Později tu bývala dětská léčebna, skončila v roce 2006. Od té doby budova chátrá, z vysklených oken vlají záclony.

„Zase jeden z prodejů do rukou spekulantů,“ vysvětluje mariánskolázeňský podnikatel.

Dříve než to spadne

Přes všechny nedostatky je Uxa na „svůj“ kout pohraničí hrdý. Snaží se, aby odtud místní neodcházeli a turisté zůstávali déle. Aby podpořil zdejší podnikatele a místní život, provozuje facebookové stránky nabízející jídelní lístky místních restaurací nebo zajímavé akce ve městě a okolí. Ze stejného důvodu vlastní také facebookové skupiny Cheb a okolí či Tachov, Planá a okolí, zaměřené na aktuality, dění a akce v dané oblasti. „Kromě lidí, kteří se sem jedou cíleně léčit, míří do lázní hlavně víkendoví hosté. Často stráví jednu noc v hotelu, kde mají vše potřebné, takže do okolí nejdou. Potřebovali bychom region více oživit, aby zde měli důvod strávit aspoň týden,“ vysvětluje.

Ve skupině Mariánské Lázně - historie připomíná jejich slavnou minulost, také zveřejňuje fotografie kdysi honosných budov a jejich současný stav. Tato veřejná skupina má téměř sedm tisíc členů, což je na dvanáctitisícové město vysoké číslo. „Lidé, kteří tady žijí, by měli založit stranu na ochranu Mariánských Lázní, něco jako Greenpeace. A aktivně zjišťovat skutečnosti o záměrech majitelů, developerů a o městských prodejích. Naše krásné město tímto stylem zanikne a zůstanou jen lázně s kolonádou,“ píše na nich jeden ze členů skupiny, Václav.

Nespokojená je i Zdenka. „Škoda, že si město a lázně neváží historie a nestarají se o svůj majetek. Raději vše prodáme a máme po starostech,“ povzdechla si.

Přitakává jí Jarka „Až srdce puká, že si neumíme vážit toho, co nám naši předci zanechali,“ reagovala.

Proti chátrání Uxa aktivně bojuje. „Snažíme se neustále upozorňovat na havarijní stav historických budov, než zmizí před očima jako ty před nimi. Chceme, aby veřejnost nezapomněla. Protože když se o něčem nemluví, tak se to neřeší. Na základě našich podnětů jsme se dočkali alespoň dílčích oprav,“ konstatuje.

Naději mu dávají některé mariánskolázeňské lokality jako Lesní Mlýn či Lesní Pramen, které se nedostaly do rukou spekulantů, ale lidí, kterým místo učarovalo a chtěli ho zachránit. „Zdejší budovy byly v šíleném stavu, ale noví majitelé do nich investovali obrovské částky, které se jim už nevrátí,“ uvádí.

I jemu Mariánky učarovaly a ani on je nechce opouštět. „To už bych musel vyloženě krachovat. Protože když odejdu i já, tak co s nimi bude?“ ptá se.

Řešení vidí ve velké investici státu do lázeňského trojúhelníku. A také ve změně zákonů, aby šlo kulturní památky účinně chránit a majitelé, kteří o ně nepečují, dostávali citelné pokuty. „A taky bych tudy rád protáhnul nového pana prezidenta. Ukázal mu pravou tvář Mariánek, aby ho tu neprovedli jen líbivými kulisami. Dříve než se z toho stane skanzen s kolonádou a pár hotely,“ plánuje.

Vyjádření Národního památkového úřadu k situaci v Mariánských Lázních

Národní památkový ústav není výkonnou složkou státní správy, ale odbornou organizací. Nemáme výkonnou ani exekutivní pravomoc ve vztahu k vlastníkům budov. Pokud je objekt zapsanou kulturní památkou, má vlastník ze zákona povinnost o ni pečovat a udržovat ji v dobrém stavu. Neplní-li tyto povinnosti, pak má příslušný výkonný orgán státní památkové péče povinnost uložit mu rozhodnutí o opatření k nápravě. Vymáhat ho lze pokutami. U staveb, které nejsou kulturními památkami, ale není v pravomoci státní památkové péče opatření ukládat.

Do věci může vstoupit stavební úřad a nařídit udržovací práce a následně opět pokutovat. To se ale děje zřídka a až v případech, kdy stav budovy ohrožuje své okolí. Vymáhání jakýchkoliv opatření je však v praxi velmi složité, zejména v případech, kdy je vlastník nedohledatelný, sídlí v cizině, nebo je insolventní.

Pokud vlastník neplní opatření stavebního úřadu, je možné, aby práce provedlo na své náklady město a následně je na vlastníkovi soudní nebo exekuční cestou vymáhalo. A to je opravdu složité a přistupuje se k tomu až v krajních případech, kdy dochází k bezprostřednímu ohrožení obyvatel nebo majetku. Většinou se město svých peněz vložených do stavebních prací zřídka domůže zpět.

Romana Riegerová, ředitelka územního pracoviště NPÚ v Lokti