Podle šéfa mělnických zvoníků Jiřího Maleckého budou po celý den pokračovat ukázky zvonění zvonů ve věžích chrámu svatých Petra a Pavla i evangelického kostela.

Přízeň svatého Quida

„Zvony budou znít lidem pro radost i jako pocta a prosba o přízeň svatého Quida, který je patronem zvoníků," vysvětluje Jiří Malecký.
S mělnickými zvony seznamují zvoníci dospělé i děti už šest let. Od loňského roku nabízejí ve Dni zvoníků, který provází Dny evropského dědictví, i Procházku se zvoníky. „Lidé se procházejí po městě spolu se zvoníky a povídají si s nimi, navštíví místní zvonice a naslouchají zvukům zvonů," říká Jiří Malecký, který spolu s dalšími devíti zvoníky zvoní vedle mělnických kostelů také v Roudnici nad Labem, Lužci nad Vltavou a Mečeříži.

Procházky se zvoníky

Sobotní Procházky se zvoníky se třikrát opakují, od deseti, třinácti a patnácti hodin. Začínají ve zvonovém patře věže chrámu svatých Petra a Pavla, dalšími cíli jsou kostely svaté Ludmily, evangelický a u kapucínů, tedy kostel Čtrnácti svatých pomocníků.
Loni se ke zvoníkům na cestě městem připojili především dospělí, někteří prý šli dokonce dvakrát. „Byli tu lidé z různých koutů Čech. Tentokrát k nám přijede autobusem zájezd asi třiceti seniorů, jeden z nich tu loni náhodou byl, líbilo se mu u nás a už tehdy naplánoval, že sem vezme své vrstevníky," vypráví Jiří Malecký.
Lidi nejčastěji zajímá, jak je to s počtem úderů při zvonění, protože se mylně domnívají, že odpovídají počtu hodin. To by ale zvonění bylo příliš krátké. „Zvony nevyzvánějí na počet úderů, ale na čas, v poledne jde o pět nebo dvanáct minut. Například náš nejmenší zvon přitom dělá asi sedmadvacet úderů za minutu. Kdybychom měli v poledne zvonit jen dvanáctkrát, bylo by to příliš krátké, sotva půl minuty," vysvětluje mělnický zvoník.

Mezi časté otázky patří i síla, kterou podle laiků musejí zvoníci mít. „Trošku síly musíme mít, ale je to spíš o citu a zkušenosti," říká Jiří Malecký za mělnické zvoníky, mezi kterými je i dívka, studentka Katka Váhalová. A že by s ní provaz u zvonu mával ze strany na stranu, to se nestává.

V týmu mělnických zvoníků je už pět let deset lidí, které spojuje společný koníček. Patří mezi ně například průvodce v podzemí, opravář jízdních kol, věžník nebo správce počítačové sítě. Jejich šéf, který se vedle zvonění stará i o hodiny ve věžích různých kostelů, pracuje jako technik přes měření a regulace. Ke zvonění se prý dostal úplnou náhodou.

Provaz už nepustil

„Před lety mě švagr, který chodil zvonit, pozval na věž chrámu svatých Petra a Pavla. Lákalo mě to, protože tehdy byla věž zavřená a chtěl jsem si udělat nějaké fotky z výšky. Tam mi půjčili do ruky provaz a už jsem u toho zůstal," říká tatínek dvou malých děvčátek, čtyřletého a šestiletého. Zvony je prý zatím nezajímají, baví je ale sledovat, jak opravuje hodiny. A rovnat mu šroubováky.

Mělničtí zvoníci zvoní například v chrámu svatých Petra a Pavla každou neděli v devět hodin ráno ke mši a pak v poledne. V dalších časech už to není o rukách a provazu, úlohu zvoníků plní technika. Ruční zvonění patří i k církevním svátkům, světským slavnostem nebo po dohodě ke svatbám nebo pohřbům.

V každém z kostelů je přitom zvonění jiné. „Záleží na tom, o jaký jde zvon a jaká je délka provazu, třeba u kapucínů je ten provaz dlouhý přes dvacet metrů, zvon se úplně jinak ovládá, když nevidíte, co nahoře dělá. Provaz vám ale říká, co máte dělat," dodává hlavní mělnický zvoník.

Naslouchání zvonům

Zvonu prý musí dobrý zvoník naslouchat. Chápat, jak je nezbytné zatáhnout třeba i v souvislosti s počasím. V zimě se prý zvonům do pohybu moc nechce, v teplém počasí je zvonění snadnější.

Zvonění se dá dokonce i trénovat, musí se to ale hlásit na faře, aby lidé ve městě nebyli zmatení. „Zkoušet je nezbytné každý rok při údržbě, kdy například dotahujeme šrouby, prověřujeme chycení srdce každého zvonu, nezvětšují-li se příliš výtluky nebo se neobjevilo nějaké jiné poškození," připomíná Jiří Malecký a vzpomíná na to, jak před časem přijel zahraniční filmový štáb natočit si autentický zvuk umíráčku. „Přes půl hodiny jsme to zkoušeli, lezl jsem až nahoru ke zvonu, pak zvonil, pořád dokola. Když natáčeli, byl jsem tak utahaný, že jsem sotva držel provaz," uzavírá.