První soukromé telefonní vedení v Praze bylo zřízeno 21. května 1881. Rok na to udělilo rakouské ministerstvo obchodu profesorům Palackému a Braunnovi soukromou koncesi ke stavbě a provozu telefonních vedení v Praze a okolí. Tato společnost zřídila v roce 1882 v Praze na zkoušku dvě stanice – v obchodě pana Pohla v Havířské ulici a Rychterově domě na Malostranském náměstí, kde vybudovala i telefonní ústřednu s jedenácti účastníky.

Abecední seznam abonentů telefonní sítě koncem roku 1883 měl 187 účastníků. V roce 1884 převzala koncesi anglická společnost. To měla telefonní ústředna již 320 účastníků. Dne 1. ledna 1893, kdy převzal koncesi stát, bylo dokonce 973 účastníků.

Telefonní ústředny byly současně zřizovány i v dalších městech – v Plzni, Kolíně, Chebu a jinde. Telefonní spojení Prahy s Vídní se uskutečnilo až po zřízení meziměstské telefonní ústředny v Jindřišské ulici v roce 1889. Téhož roku se začalo s kabelizací telefonní sítě v Praze a v roce 1891 se zde instalovaly první pouliční telefonní budky.

První telefonní budky

Telefonování v té době nebylo nijak laciné. Tříminutový rozhovor stál podle vzdálenosti v průměru jeden zlatý, za který bylo v té době například dvě stě kilogramů uhlí i s donáškou do domu, jeden litr nejlepšího mělnického vína nebo jeden metr dámské vlněné šatovky. Při telefonním rozhovoru se měl volaný nejprve ohlásit slovy – Ha hej. Příliš se to však neujalo.

Podle výnosu rakouského ministerstva obchodu z 21. února 1894 bylo rozhodnuto o zřízení státní telefonní sítě s telefonní ústřední stanicí v Mělníku, která bude připojena do meziměstské telefonní linie č. 945 Praha – Roztoky – Kralupy nad Vltavou – Mělník – Roudnice nad Labem – Lovosice – Ústí nad Labem.

close Náměstí v Mělníku, kde sídlila pošta v letech 1893 až 1937, v okresním domě číslo 26 (vyšší dům v levé části snímku). zoom_in Roční poplatek (staniční a připojovací) byl třicet zlatých za abonentní telefonní stanici. Za telefonní stanici na nádraží, hotelích, divadlech, kde se mělo dovolit užívání cestujícím, hostům nebo návštěvníkům, byly roční poplatky dvojnásobné. Poplatky se snížily pro státní ústavy a úřady i jiné veřejné úřady až na polovinu.

Veřejná hovorna na úřadě 

Ústřední telefonní stanice byla u Poštovního a telegrafního úřadu Mělník (nas snímku, vysoký dům na levé straně). Zde byla i veřejná hovorna. Místní hovorné až do tří minut stálo deset krejcarů. Telefonická spojení zřízená pro účastníky sloužila k telefonnímu podání a dodání telegramů a fonogramů, k telefonnímu rozhovoru mezi jednotlivými účastníky místní sítě a na meziměstské linii.

Telefonní spojení bylo omezeno na dobu služebních hodin ústřední telefonní stanice Poštovního a telegrafního úřadu Mělník.
Za zřízení telefonního připojení (stavební poplatek), které bylo majetkem státu, zaplatil účastník příspěvek, do vzdálenosti pět set metrů padesát zlatých a za každých sto metrů deset zlatých.

Přihlášky připojujících účastníků v Mělníku a okolí se podávaly písemně, opatřeny padesáti krejcarovým kolkem, u Poštovního a telegrafního úřadu v Mělníku do 20. března 1894.

Mezi vilou a cukrovarem

Privátní telefonní vedení, které si nechal roku 1892 nákladem dva tisíce zlatých zřídit Josef Victorín, předseda správní rady Společné továrny na cukr, mezi svou vilou a cukrovarem v Rousovicích, bylo zachováno v dosavadní míře bez všech poplatků a břemen. Přihlásilo se celkem 28 účastníků.
V srpnu byl vybrán stavební poplatek od účastníků telefonní ústředny v Mělníku a současně bylo započato se stavbou místní sítě a stavebními úpravami. Dále došlo k rozšíření místností poštovního a telegrafního úřadu. Ten byl od 1. června 1893 umístěn v přízemí domu čp. 26 na náměstí, jehož majitelem byla Hospodářská záložna v Mělníku. Dnes na tomto místě stojí novostavba bývalého Okresního úřadu.

Dne 24. října 1894 bylo zahájeno telefonní spojení místní sítě a podle vyhlášky Poštovního a telegrafního ředitelství pro Čechy v Praze od 12. prosince 1894 byl Mělník zapojen do meziměstského styku.

Jednotkou hovoru byly stanoveny tři minuty, včetně doby nutné k manipulaci. Například poplatky za jednotku obnášely v relacích Mělník – Vídeň jeden zlatý a padesát krejcarů, Mělník – Most, Česká Kamenice, Rumburk, Varnsdorf, Česká Lípa 80 krejcarů, Mělník – Praha, Ústí nad Labem, Podmokly, Děčín, Teplice, Duchcov padesát krejcarů a Mělník – Roztoky, Kralupy nad Vltavou, Litoměřice třicet krejcarů. Mezi uvedenými stanicemi byly přípustné i pilné hovory, za které bylo nutno zaplatit trojnásobek poplatku obyčejného hovoru. Poplatek za hovor zaplatil volající nebo volaný.

Nejdéle šest minut

Hovor zpravidla trval tři minuty a směl být prodloužen na šest minut jen tehdy, když to bylo předem ohlášeno. Poplatky za hovor z veřejné hovorny prováděl volající pomocí zvláštního hovorového lístku (Sprechkarte), který byl k dostání v příslušných ústřednách. Tyto telefonní karty (s natištěnou známkou) byly zavedeny od roku 1886. Telefonní karty jako celiny byly vydávány do roku 1909 a bylo vydáno devět emisí. Po tomto roce byly vydávány telefonní karty bez natištěné známky, takzvané poštovní formuláře, na které bylo nutné nejprve vylepit výplatní poštovní známku.
Ke krytí poplatků za telefonní hovory účastníka státní telefonní sítě musel každý účastník složit u své telefonní ústředny odpovídající finanční depozitum, ze kterého tato čerpala poplatky za měsíční naběhlé hovory, a které bylo nutno vždy doplnit na původní výši.

Účastníci všech státních telefonních sítí byli uvedeni v seznamech, které byly uvedeny na státních veřejných ústřednách k veřejnému použití.
Úřední doba telefonní ústředny a telegrafu v Mělníku byla každý den v letní době, tedy od 1. dubna do 30. září) od 7 do 21 hodin a v zimním období od 8 do 21 hodin.

Seznam prvních účastníků státní telefonní sítě v Mělníku měl 15 čísel:1 Purkmistrovský úřad královského věnného města Mělníka, čp. 122  Městská spořitelna v Mělníku
3   Okresní hejtmanství (výbor), čp. 26
4  Hospodářská správa knížete Jiřího z Lobkowicz v Hoříně
5  Viktor Vávra, lékárník a majitel vinic v Mělníku, čp. 64
6  Gustav Pöschl, advokát, Husova 38
7  Václav Haupt, obchod koloniální s vínem a železem,
předměstí čp. 53
8  Josef Victorin, villa Labská třída 98, velkoobchod s dřívím a vínem
9  Karel Stádník, náměstí čp. 3 hotel U Beránka
10 a  Ředitelství panství Ferdinanda prince z Lobkowicz v Dolních
Beřkovicích
10 b  Cukrovar Ferdinanda prince z Lobkowicz v Dolních Beřkovicích
11  Společná továrna na cukr v Rousovicích
12  Hospodářské ředitelství knížete Jiřího z Lobkowicz v Šopce
13  Emil Vykasal, hotelier, čp. 68
14  Spolková továrna na cukr v Lužci nad Vltavou
15  Pravovárečné měšťanstvo v Mělníku, pivovar Podolí

Telefonní ústředna byla manuální pro 50 účastníků od firmy Czeja a Nissl s jedním obslužným přístrojem a se dvěma telefonními přístroji ve veřejné hovorně. Personální obsazení mělnické telefonní ústředny bylo: jeden provozní vedoucí, tři telefonistky a jeden dozorce vedení. Postupně byla v dalších letech mělnická telefonní ústředna napojována na další meziměstské ústředny, v roce 1895 Chomutov, Roudnice nad Labem, Beroun, Kladno, Mladá Boleslav, Kolín, Slaný, Plzeň, Žatec, v roce 1898 Drážďany, Míšeň, Riesa a Žandov. Také počet abonentů vzrůstal, v roce 1898 to bylo celkem 25 účastníků, v roce 1900 pak 29 účastníků.

Rozšíření telefonní sítě

Zájem o telefon se stupňoval, a proto bylo nutno telefonní síť rozšiřovat a modernizovat. Po první světové válce bylo započato, nejprve v Praze, se stavbou automatických telefonních ústředen, které postupně nahrazovaly zastaralé ústředny na manuální obsluhu.
V roce 1936 bylo na mělnickém okrese 14 telefonních ústředen a veřejných hovoren. Telefon byl zaveden do 37 obcí a osad, užívalo ho 282 abonentů. V roce 1937 se Poštovní a telegrafní úřad v Mělníku přestěhoval do nově postavené budovy, kde byla instalována nejmodernější telefonní ústředna.
Dne 1. ledna 1993 došlo k delimitaci telekomunikačních sítí od poštovních spojů. Současná telefonní zařízení jsou soustavně modernizována, jak to přinášejí nové vynálezy a objevy na poli sdělovací techniky.

Antonín Dostálek