Když vzpomíná na své mládí, vybaví si především svou učitelku Siroutkovou, která děti inspirovala a ony se ji snažili napodobovat. „Byly jsme děti a ona tak krásně bruslila. Závodila, a tak musela trénovat, často v naprosto primitivních podmínkách. Tenkrát se jezdilo na zamrzlých kurtech. Bylo naprosto úžasné ji pozorovat, užívala si to a my s ní. Nejkrásnější bylo, když se v jedné části zalemovávalo a ona na druhé trénovala. Musela pak hodně brzdit, aby nespadla do vody,“ usmívala se Škaldová.

Také si vybavuje,jak s kamarády jezdívali v dětství přímo ve městě na saních i lyžích. „Jezdili jsme z náměstí Karla IV. až dolů ke kruhovému objezdu, který je dnes u Teska. To byl opravdový sešup. Hrozně jsme si to užívali. Za našich dob byl dole uprostřed silnice takový zátaras, který rozděloval silnici na dvě části. Bylo to nebezpečné. Malé děti měly zakázané tam vůbec jezdit. Ale jezdily, samozřejmě. Pomáhali jim ti starší, kteří dole počkali a sáňky jim případně strhli na stranu, aby se jim nic nestalo,“ popisovala padesátá léta v Mělníku.

Tenkrát to byla opravdová zábava, ale jak Miroslava Škaldová říká, bylo to i nebezpečné. Jejich lyžařská a sáňkařská dráha totiž končila většinou právě na silnici, kde byl provoz. Většinou si ale vzájemně vypomohli a pokaždé, když jelo auto, někdo to hlásil.

„Když se ohlédnu zpět, tak si uvědomím, že dříve jsme měli mnohem více vyžití – a nebylo to jen v zimě. V létě jsme hrávali tenis, chodili plavat do Vltavy a Labe. Dnes děti sedí před televizí a počítačem. Co budou vyprávět oni svým vnoučatům? Sama si vzpomínám, kolikrát jsme za něco dostali vyhubováno, ale užili jsme si to. Patřilo to k tomu. Stejně jako promrzlé ruce, nohy, mokré oblečení. A nikdy nám nic nebylo.“

V Centru seniorů v Mělníku spolu senioři rádi vzpomínají na mládí. „Když si povídáme, tak i porovnáváme vzpomínky. Třeba na to, jak jsme lyžovali u kulturního domu, i když se to nesmělo. Tenkrát tam bylo hodně křovin a široké lyže je ničily. To nám sice došlo až s časem a rozumem, ale i tak na to máme krásné vzpomínky,“ řekla.

Jenže ne všechno bylo růžové. Občas přišly i úrazy. Miroslava Škaldová si kdysi nešťastnou náhodou zapíchla jednu ze svých hůlek do boku. „Chtěla jsem totiž vyzkoušet, jak se na kopci nenapíchnout na větev od jednoho stromu, ale zároveň to sjet rychle. Jak jsem se sklonila do podřepu, tak jsem se sice větvi vyhnula, ale hůlka se zapíchla do mého boku,“ usmívá se.

Nelyžovalo se přitom pouze v centru Mělníka, ale i na vinicích. „Bavilo nás jezdit uličkami, které tam jsou. Je to terasovitý terén, a tak se tam skvěle skákalo. Tenkrát to bylo úplně jiné. Zimy byly delší, krásnější a přicházely i odcházely postupně. A šumák rozpuštěný ve sněhové kouli, kterou jsme pak snědli, to byla dobrota. Tohle všechno k tomu patřilo, ale zkuste to dnes,“ podotkla Miroslava Škaldová.