Alžběta Stropnická z organizace Člověk v tísni už rok a půl pomáhá neratovickým školákům z rodin postižených nebo ohrožených sociálním vyloučením.

Shání pro ně dobrovolníky, kteří pak s dětmi opakují učivo, s nímž mají ve škole značné trápení. A jak sama říká, klientské děti dokáží být za pomoc velmi vděčné.

Jste koordinátorka doučování dětí ze sociálně slabých rodin v Neratovicích. Co tato práce obnáší?
Oficiální název mojí pozice je koordinátorka doučování a vzdělávacích aktivit. Nezabýváme se tedy jen doučováním, ale také volnočasovými aktivitami. Doučování je ale jedna ze stěžejních činností, která je individuálně realizovaná dobrovolníky přímo v rodinách dětí. To znamená, že každé dítě či sourozenecká dvojice má svého dobrovolníka, který za ním jednou týdně na dvě hodiny dojíždí. Naši dobrovolníci od nás získají školení, aby věděli, jak se mají v rodině chovat, jak pedagogicky na dítě působit. A stejně tak mají i školení o sociálním vyloučení vůbec.

Vy tedy zajišťujete dobrovolníky, které následně podle jejich možností a podle potřeb dětí přiřazujete do jednotlivých rodin?
Funguje to tak, že se mi ozve zájemce o dobrovolnictví a společně se domluvíme na tom, jak by měla naše spolupráce vypadat. Probeme, co od této činnosti očekává on a co mu můžeme nabídnout my. Pokud po úvodním pohovoru jeho zájem trvá, vytipuju vhodnou rodinu. Samozřejmě některý dobrovolník lépe zvládne doučování mladších dětí, některý zase starších. Spolupráce dítěte a dobrovolníka začíná na základě toho, jak znám rodinu a intuitivně si myslím, že by si k sobě dítě a dobrovolník sedli.

Alžběta Stropnická pochází z Českých Budějovic, v současné době bydlí v Praze. Studuje na fakultě humanitních studií magisterský program – studium řízení a supervize na zdravotnických a sociálních zařízení. K organizaci Člověk v tísni se dostala před čtyřmi lety, když začala doučovat jako dobrovolník, stále se doučování věnuje. Miluje tanec, cestování, vaření a svého kocoura Jáchyma. Je jí čtyřiadvacet let. Vzdělávací a volnočasové aktivity v Neratovicích jsou realizovány v rámci projektu Pojďte do školy! Podpora vzdělávání a doučování dětí ze sociálně vyloučených domácností, který je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.


Proč Člověk v tísni začal tento projekt realizovat v Neratovicích?
V Neratovicích působíme na pozvání města. Sociální odbor hodně stál o to, abychom tady tyto služby poskytovali.

Je ve městě dětí, které potřebují vaši pomoc, hodně?
Určitě je tady mnohem větší poptávka než nabídka, ale to je problém ve všech městech.

Jak se s těmito dětmi zkontaktujete?
Přes jejich školu nebo přes oddělení sociálně právní ochrany dětí, sociální pracovníky. V současné době to funguje i tak, že se rodiny na nás obracejí samy.

Máte tedy nějakou centrálu, kam se na vás rodiče obracejí…
To se dotýkáte palčivého problému. Máme kancelář v domě dětí a mládeže a většinu našich aktivit realizujeme v nízkoprahovém centru. V současné době se tady pobočka rozrůstá, plánujeme nové aktivity pro předškoláky. Hledáme nové prostory, kde bychom mohli mít jak kancelář, tak prostory pro realizaci aktivit s dětmi.

Monitorujete spolupráci mezi dítětem a dobrovolníkem? Jak často osobně docházíte do rodin?
To je velmi individuální. Pokud tam vznikne zakázka jen kvůli doučování, tak tam přijdu vyjednat podmínky vzájemné spolupráce nejdříve sama, potom tam jdeme s dobrovolníkem. Nejdřív jsem přítomna dvěma doučováním, než se dobrovolník zaběhne a ví, že to zvládne sám. Ze začátku chodím častěji, třeba jednou za dva týdny a postupně, když už to tam dlouhodobě funguje, tak tam zajdu jednou za měsíc. S rodinou i dobrovolníkem jsem neustále v kontaktu, to znamená, že kdyby byl nějaký problém, tak mě jeden nebo druhý kontaktuje. Zhruba jednou za tři měsíce chodím na náslech, abych viděla, jak jim to vzájemně jde.

Jak děti pomoc dobrovolníků vnímají? A jak ji vnímají jejich rodiče?
Všechny naše rodiny jsou velmi motivované, spolupráce opravdu funguje. Tím, že je poptávka vyšší než nabídka, spolupracujeme především s rodinami, které mají opravdový zájem, které jsou schopné dětem zabezpečit vhodné prostředí pro výuku. Spolupráce s rodinami je dobrá, děti ji vnímají velmi pozitivně. Ony totiž často nejsou zvyklé, že se někdo věnuje pouze jim, že si na ně někdo udělá čas. Mít vlastního doučovatele začíná být i prestižní záležitostí. Děti si je dokonce mezi sebou porovnávají, kdo je lepší (smích).

S jakými největšími problémy ve škole se děti nejčastěji potýkají? Předpokládám, že potřebují nejčastěji doučit češtinu a matematiku.
Dá se to tak říct. Naprostá většina našich dětí má problémy s češtinou a matematikou. Ne že by neměly problémy i s ostatními předměty, ale pořád v českém školství jsou čeština a matematika stěžejní předměty. U mladších dětí je to také prvouka, protože naše klientské děti často mají problém s tím, že neznají základní znalosti jako jsou například dny v týdny, barvy, roční období či názvy měsíců. A u starších dětí bývá často poptávka po doučování angličtiny, kterou rodiče ve škole třeba vůbec neměli, a tím pádem nemohou svým dětem nijak pomoci.

Doučování se týká vždycky jen školních dětí, nebo se věnujete i dětem, které se do školy teprve chystají?
Týká se to školních dětí, výjimečně je tam někdo, kdo se připravuje do první třídy. V Neratovicích funguje přípravný ročník při třetí základní škole, kam chodí děti asi od pěti let, tam se mohou připravovat každý den. Jak už jsem nastínila, v nejbližší době plánujeme zřídit jakési alternativní školní zařízení pro naše klientské děti od tří do šesti let.

Pro jaké děti je toto zařízení určeno?
Celý projekt je zaměřen na děti, které se většinou neúčastní předškolní přípravy v MŠ, protože jim v tom brání různé socio-kulturní bariéry, nemají například základní dovednosti a návyky, prostě toho neumí tolik, jako jiné děti v jejich věku. Proto pak při vstupu na základní školu selhávají. Prioritně se chceme zaměřit na děti ve věku na 3 – 4 let. Vůbec nechceme fušovat do řemesla mateřských škol, chceme se naopak snažit vést sociálně znevýhodněné děti a jejich matky k tomu, aby byly připraveny na přeřazení do běžné MŠ. Mělo by to fungovat zhruba tři dny v týdnu asi na tři hodiny dopoledne. Odpoledne by tento klub měl sloužit maminkám. Tam by se mohly potkávat a pod vedením zkušeného lektora by mohly získat informace, jakým způsobem se svými dětmi pracovat. Sháníme prostory, novou kolegyni a doufáme, že se to rozběhne co nejdříve.

S kolika dětmi v klubu počítáte?
Počítáme s deseti, maximálně dvanácti dětmi, aby je jeden lektor zvládl.

Vím, že všude ve městech, kde společnost Člověk v tísni doučování nabízí, je zoufale málo dobrovolníků. Jak je to v Neratovicích?
Samozřejmě jsou s tím problémy jako všude jinde. Zatím se nám shánět dobrovolníky celkem daří, v současné době máme deset doučujících dobrovolníků a mám nakontaktované další zájemce. V Neratovicích výborně funguje spolupráce s tamním gymnáziem, kam chodím na besedy se studenty a odkud máme také dobrovolníky. Daří se nám získávat dobrovolníky i z pražských vysokých škol, protože v Praze má pobočka organizace Člověk v tísni dlouhodobě plný dobrovolnický stav.

Kolik byste v Neratovicích potřebovali dobrovolníků?
V tuto chvíli je to těžké říct, protože dnes rodiny vědí, že dobrovolníci nejsou. Některé rodiny na ně čekají a tím pádem se ani nehlásí. Je to ale dáno také kapacitou koordinátora, já můžu mít asi patnáct dobrovolníků, maximálně, kdybych se hodně snažila, tak dvacet (smích).

Mohou si studenti, kteří studují například vysokou pedagogickou školu, doučovací hodiny započítat do praxe?
Záleží na tom, jak to škola pojímá. Pokud s tím škola nemá problém, my v tom komplikace nevidíme.

Je něco, co vám vaši práci znesnadňuje?
Problémy jsou asi s obecným veřejným míněním. Protože když už někdo chce dělat dobrovolníka, tak ho většinou táhnou děti v kojeneckých ústavech nebo by rád vyjel do Afriky. A když nabízíme možnost dobrovolničit v rodinách postižených nebo ohrožených sociálním vyloučením, které jsou většinou romské, tak dobrovolníci často ztrácejí zájem a nechtějí natakovém poli působit. A nebo i když působí, kolikrát se potýkají s nepochopením okolí, mnohdy i ze strany své rodiny.

V současné době realizuje organizace Člověk v tísni v Neratovicích tři volnočasové kroužky: výtvarné výchovy (v pondělí) a skupinového doučování (ve čtvrtek), kam dochází děti, které se z různých důvodů nemohou doučovat doma. Od března funguje ještě kroužek pro teenagery.


Dostávají dobrovolníci nějaké peníze?
To je podstata dobrovolnictví, že pracují zdarma. Ale proplácíme jízdné a zajišťujeme jim vzdělávání, které při této činnosti uplatní.

Předpokládám, že jsou děti s vaší pomocí ve škole úspěšnější. Nakolik jsou rozdíly patrné?
Takových opravdu velkých úspěchů je málo. Ale samozřejmě se nám daří. Máme jednoho chlapečka, který v loňském roce propadl a v letošním roce měl na vysvědčení dvě dvojky. Naše děti se ale ve škole zlepšují. Ono už mnohdy stačí, že dítě ve škole nepropadne nebo když si jen známky udrží. Musím říct, že i některé učitelky to hodnotí kladně a doporučují to dalším dětem ve svých třídách.

Máte mezi dobrovolníky i neratovické učitelky?
Bohužel ne.

Jaké jsou mezi dobrovolníky a dětmi vztahy? Jsou přátelské, nebo spíš neutrální; vztah žák - učitel?
Já jsem přesvědčená, že jsou mezi nimi přátelské vztahy. Naše služba je na tom zčásti postavená. Dobrovolník není žádný učitel, který by do rodiny chodil a červeně známkoval a dával pětky, ale je to takový starší kamarád, který mu s učením pomáhá. Děti je často tak i vnímají. Stává se, že se dítě snaží jen proto, aby dobrovolníkovi udělalo radost. Děti se na ně většinou těší, těžko pak někdy nesou, když dobrovolník třeba musí skončit a mají dostat nějakého jiného. V některých rodinách dokonce dobrovolník navázal přátelský vztah s celou rodinou. Záleží samozřejmě také na tom, jak dlouho v rodině působí.

Sepisujete s dobrovolníky nějakou smlouvu?
Ano, ta je vždycky na jeden školní rok.

Jaký je průměrný věk dobrovolníků. Jsou to spíš mladí lidé, studenti?
Jsou to spíš studenti, ale mám tu i starší lidi a musím říct, že jsou výborní.

Nepřemýšlíte o tom, že byste své služby nabídli i v jiných městech na Mělnicku, třeba v Mělníku nebo Kralupech nad Vltavou?
V Kralupech se rozšiřuje pobočka z Libčic nad Vltavou. Ve středních Čechách máme pobočky v Kladně, Libčicích nad Vltavou a Neratovicích.

Co vás nejvíc motivuje k této práci?
Mám ráda práci s dětmi. Navíc klientské děti jsou živější, vděčnější. Práce s nimi je velmi hezká, i když je náročná. Je to práce, která má smysl.