Vznik kutnohorské oblastní charity spadá do roku 1994. Tehdy tu začínali se službou Týna, kdy dívky z rodinné školy docházely jako pečovatelky do domácností seniorů. Nyní je to charitní pečovatelská služba. Postupně se služby rozšiřovaly, a tím přibývalo klientů.
„Dnes máme deset středisek. Většina jich je v Kutné Hoře, dvě jsou v Čáslavi. Naše činnost ale přesahuje hranice okresu. Sociální služby poskytujeme lidem bez domova, lidem s různými zdravotními znevýhodněními včetně duševního či mentálního postižení. Máme charitní pečovatelskou službu, aktivizační službu pro seniory, občanskou poradnu, rodinné centrum i nízkoprahové zařízení pro romské děti a romskou mládež. Provozujeme také půjčovnu zdravotních a kompenzačních pomůcek. Naši dobrovolníci z Dobrovolnického centra docházejí jako společníci do léčeben dlouhodobě nemocných nebo oddělení paliativní péče kutnohorské nemocnice. Naše činnost je široká a pestrá,“ říká ředitel Oblastní charity Kutná Hora Robert Otruba.
Služby dostaly pod jednu střechu
Výrazným posunem v kvalitě a dostupnosti nabízených služeb byl projekt Plujeme do Přístavu. „Východiskem celého projektu bylo, že jsme měli tři sociální služby v nevhodných pronajatých prostorách. Každá služba byla přitom na jiném místě ve městě. Záměrem bylo tyto služby dostat pod jednu střechu tak, abychom naše služby posunuli dále,“ podotkl ředitel.
Proto se rozhodli přijmout nabídku sester voršilek na koupi staré školní budovy v ulici Jiřího z Poděbrad, kterou do roku 2008 využívalo církevní gymnázium. „Napsali jsme projekt na sloučení služeb a opuštěný památkový objekt se podařilo zrekonstruovat právě díky poskytnuté evropské dotaci,“ vysvětluje ředitel.
Celý projekt stál 41 milionů korun, EU v rámci Integrovaného regionálního operačního programu přispěla více než 35 miliony. Práce začaly v roce 2016, otevření nových prostor se uskutečnilo v roce 2021. „Bylo to v době covidu, ale zvládli jsme to. A ještě jsme stihli vše dokončit před drastickým navýšením cen veškerých stavebních materiálů,“ pochvaluje si Robert Otruba.
„Budova byla prázdná přes osm let. Zvenku vypadala dobře, ale zevnitř byla hodně zchátralá, zdi byly vlhké do výše dvou metrů. Velké školní třídy měly dřevěné stropy, které se pohupovaly. Veškeré rozvody byly za hranicí životnosti. Naštěstí budova neměla statické poruchy,“ popsal stav ředitel.
V rámci projektu byla odkoupena budova, ta byla následně celkově zrekonstruována a vybavena zařízením. Přibyl také výtah, takže tři podlaží jsou bezbariérová. V půdních prostorách jsou nyní kanceláře. Zároveň byl zakoupen i osobní automobil pro terénní služby.
„Napsali jsme projekt na sloučení služeb a opuštěný památkový objekt se podařilo zrekonstruovat díky poskytnuté evropské dotaci.“
Robert Otruba, ředitel Oblastní charity Kutná Hora
Realizace projektu přispěla ke zvýšení kvality a dostupnosti sociální rehabilitace, sociálně aktivizační služby a sociálně terapeutické dílny, což jsou ambulantní a terénní sociální služby poskytované právě Centrem Přístav. V prvním patře jsou denní místnosti jednotlivých služeb, o patro výš keramická, šicí a výtvarná dílna. V přízemí se nachází velká poradna, společenská místnost i cvičná kuchyně s jídelnou. Mají tu ale třeba i rychlé občerstvení a veřejné toalety, které patří k vedlejším hospodářským činnostem.
Pomoc zdravotně postiženým
Centrum Přístav navštěvují lidé se zdravotním postižením, duševním onemocněním a senioři. Lidé dochází do centra, nebo v případě zhoršení jejich zdravotního či psychického stavu využívají terénní formu služby.
„Dříve jsme měli k dispozici jednu místnost, která nám sloužila jako kancelář, dílna a kuchyň zároveň. Klienti nemohli využívat služby tak, jak potřebovali. Nyní máme k dispozici samostatnou kuchyň i dílny a klienti mohou docházet podle své potřeby. Oproti předchozímu stavu jsme naše služby zkvalitnili. Proto se po přestěhování zvedl počet klientů o 26 a číslo stále narůstá. Naše služby využívajíi klienti z chráněného bydlení Domova Barbora,“ podotkla Markéta Machanová, vedoucí Centra Přístav. Ta působí v kutnohorské charitě bezmála dvacet let.
Když vidíte, jak lidé pracují s nadšením, je to nádherné, říká ředitel Robert Otruba
Patnáct stovek klientů ročně, devět desítek zaměstnanců a také deset středisek. To je stručná charakteristika života Oblastní charity Kutná Hora. Jejím ředitelem je od roku 2005 RNDr. Robert Otruba.
Robert Otruba, ředitel Oblastní charity Kutná HoraVedete kutnohorskou oblastní charitu už osmnáctým rokem. Je to za tu dobu hodně velký posun?
Řekl bych, že ano. Ten velký posun je ale především ve velikosti organizace. Když jsem nastupoval, měla charita dvacet zaměstnanců, nyní jich je devadesát. Máme více klientů, větší spektrum činností, které se stále rozšiřuje. Tehdejší roční rozpočet byl kolem sedmi osmi milionů, nyní je to pětatřicet milionů korun. Tehdy jsme byli všude v nájmu, dnes máme dva objekty vlastní.
Jak byste charakterizoval zaměstnance?
Lze říci, že jich máme dostatek, máme i spousty dobrovolníků. Celkově je ale profese sociální pracovník úzkoprofilové zboží – je to tím, jak je tato práce ohodnocena finančně, a navíc je to také psychicky a většinou i fyzicky namáhavá činnost.
Vy jste koupili nevyužívanou budovu, zrekonstruovali ji a sestěhovali tam tři vaše služby. Na projekt za 41 milionů korun jste získali evropskou dotaci přes 35 milionů korun. Co by se dělo, kdyby se vám dotaci nepodařilo získat?
Tak to by nebylo dobré. Měli jsme připravený projekt na rekonstrukci budovy, ale bylo nám jasné, že pokud dotaci nezískáme, nedokážeme to realizovat. Takže díky dotaci můžeme nabízet to, co nabízíme – dostupnější a kvalitnější služby. Jsem moc rád, že se nám to podařilo. Spadl mi tehdy velký kámen ze srdce. A když jsme se dozvěděli, že jsme dotaci získali, byla to ohromná radost. Pokud by to nevyšlo, pořád bychom měli služby roztříštěné, což by nebyl posun, ale krok vzad.
Máte nějaké pracovní vize, sny?
Udržet všechny činnosti ke spokojenosti všech. Ideální by bylo mít všechny činnosti ve vlastních objektech, ale to je běh na dlouhou trať. Snad se nám to postupně podaří.
„Díky dotaci můžeme nabízet dostupnější a kvalitnější služby. Jsem moc rád, že se nám to podařilo. Spadl mi tehdy velký kámen ze srdce.“
Jak jste se dostal do charity?
Pracoval jsem na Pozemkovém úřadě v Kolíně a o Vánocích v roce 2004 mě oslovila tehdejší ředitelka paní Macková, zda bych nechtěl dělat ředitele. Ona charitu založila, roky ji vedla a už neměla tolik sil ji dále rozvíjet. Mimochodem, obdržela za svoji činnost ocenění od papeže Jana Pavla II.
Co vy na její návrh?
Měl jsem týden na rozmyšlenou. Bylo mi 41 let a byla to pro mě životní výzva. Napadlo mě, že bych, až se jednou ohlédnu, rád za sebou viděl něco jiného než jen úřednickou činnost kolem státních pozemků. Něco, co by mi dávalo větší smysl. Kývl jsem a už jsem tu osmnáct let.
Chtěl jste někdy odejít?
Takové okamžiky se objevily. To se stane, když nastanou velké problémy, které nemáte možnost ovlivnit. Přijde celosvětová krize, která dopadne na státní rozpočet, a důsledkem pro nás je, že musíte všem zaměstnancům snížit úvazek o třetinu, ale všechny služby zajistit. Jinak řečeno lidem uberete peníze. Obdivoval jsem tehdy všechny, že to vzali. Odešlo jen pár těch, kteří by asi stejně odešli, protože už jim ta práce nedávala smysl. Ale i když se proti větrným mlýnům bojuje těžko, zůstal jsem.
Takže na kolektiv zaměstnanců nedáte dopustit?
Přesně tak. Kolektiv, který je ve všech střediscích převážně ženský, je skvělý. Je to taková velká rozvětvená rodina, přátelské a milé prostředí. Člověk se prostě do té práce musí těšit, i kdyby snad nechtěl. Když vidíte, jak všichni pracují se zápalem a nadšením, je to nádherné. Za tuhle životní šanci jsem nesmírně rád.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
