Myšlenku ukázat zájemcům beránkové formy jí vnukly množící se dotazy, zda by svou sbírku nechtěla někam zapůjčit a vystavit ji. Zatím naposledy s touto prosbou souhlasila, když se jí před třemi lety ozvalo mělnické muzeum. Od té doby byli beránci pečlivě uložení v krabicích u ní doma.

„Jaruška má ke svým beránkům silný vztah a bojí se, aby jí je někdo nerozbil," vysvětlila kamarádka Jaroslavy Holinové Drahuška, která s výstavou pomáhala. „Tak jsem jí řekla, ať je lidem ukáže sama," dodala s tím, že nejlepší by bylo, pokud by se v obci našly prostory, kde by si sběratelka mohla vybudovat vlastní muzeum.

O plánech své kamarádky přitom Jaroslava Holinová neměla ani ponětí. „O muzeu nic nevím, i když kamarád mi říkal, že nějaké malé vesnické muzeum by to chtělo," poznamenala. „Je pravda, že by to bylo hezké. Sběratelé totiž mají problém, že pokud jejich dětem tenhle koníček nic neříká, tak co pak s tou sbírkou? Je to hezká pohádka, že by to jednou bylo všechno někde vystavené pohromadě. Ale je to utopie," odmítla chodit s hlavou v oblacích.

Kapesníček pro radost

Do libišské sokolovny přitom sběratelka nepřivezla pouze formy na beránky, ale také sbírku starých dámských kapesníčků. „Před lety jsem si od jedné paní kupovala beránka a ona mi k němu přibalila kapesníček, že mi snad udělá radost. Zjistila jsem, že když lidé likvidují pozůstalosti, mají jich doma spousty, ale vlastně jim to nic neříká. Já když se na ně podívám, pokaždé si představím, kolik hodin práce to nějaké té babičce asi dalo, než byl jeden takový kapesníček hotový…" povzdechla si.

Pěkné, ale lživé číslo

Na výstavě bylo čistonosoplen, jak se kapesníkům kdysi říkávalo, k vidění pěkných pár desítek. „Říkala jsem, ať mi je přiveze, že je naškrobím a vyžehlím. Když jsem jich udělala snad pět set a ještě mi zbývaly dvě krabice, vzdala jsem to," popisovala se smíchem Drahuška. Ani Jaroslava Holinová nedokáže odhadnout, kolik přesně kapesníčků ve své sbírce má. „Nevím, opravdu netuším," kroutila hlavou žena, která dlouho tvrdila, že forem na pečené beránky má 101. „Dobře se mi to pamatovalo, navíc je to hezké číslo," hájila se poté, co musela s pravdou ven, „mám jich asi tři stovky."

Část její sbírky zabírají také dřevěné formy na máslo, které se na svátky dříve pravidelně dekorovalo. „Forma se přes noc namočila do vody, pak se vyplnila máslem, znovu se dala ztuhnout do kýble s vodou a druhý den se máslo vylouplo," připomněla Jaroslava Holinová, jak vznikalo máslo ve tvaru velikonočního beránka i se všemi detaily, jako jsou oči, uši nebo vlna.

S dřevěnými formami nebo spíš formičkami je přitom někdy docela dost práce, než si je Jaroslava Holinová může přinést domů. Na rozdíl od keramických forem na beránky v nich totiž mohou žít červotoči.

Červotoč v mikrovlnce

„Když mi nějaká taková přijde pod ruku, posílám ji do muzea v Roztokách u Prahy, kde mají speciální komoru, v níž červotoče zlikvidují. Jednou jsem ale sehnala formu a nechtělo se mi ji tam posílat, tak mi můj bratr poradil, ať ji dám na minutu do mikrovlnky. A já blázen ho poslechla," kroutila hlavou. „Dopadlo to tak, že forma začala hořet. Naštěstí jsem ji stihla uhasit. Když jsem bratrovi chtěla vynadat, co mi to poradil, divil se, že jsem ho skutečně poslechla," dodala se smíchem.