Děvčátko přišlo na svět před pěti lety se semilobární holoprosencefalií. Vada, při níž dochází k neúplnému vyvinuté levé mozkové hemisféry, způsobila, že nikdy nebude chodit ani mluvit.

Přesto má své malé radosti, ke kterým patří i muzika. Na bále by se prý Adélce náramně líbilo. „Jak hraje hudba, baví ji to, ani nezáleží na tom jaká, hlavně že je to nahlas," vypráví maminka Monika Urbanová, po které má děvčátko nádherné modré oči. „Nejraději má, když jí prababička zpívá," připomíná její manžel Jan Urban.

Urbanovi s Adélkou žijí v domě u Moničiných rodičů. Přiznávají, že je to pro ně výhodou. Ekonomickou i praktickou. S nepřetržitou péčí o děvčátko jim totiž pomáhají babička s dědečkem i další příbuzní, kteří bydlí na dosah.

Jak ale Adélka roste, jsou v domě nezbytné změny. A stavební úpravy, aby mohla po schodech do patra cestovat na speciální plošině, budou dost nákladné. Zatím ji nosí drobná maminka v náruči, děvčátko už ale váží skoro patnáct kilogramů, a tak to záhy bude nad její síly. A právě na plošinu přispěli hosté i sponzoři pátečního country bálu.

Adélce bylo sedm měsíců, když lékaři její mamince řekli smutnou zprávu. A potvrdilo se, že láska hory přenáší. Monika se s podporou manžela Jana a své rodiny stará o Adélku celý den. Jezdí spolu i do školky v pražském stacionáři pro vážně postižené děti, na koně do Mratína, na rehabilitace… „Cvičíme také doma, Vojtovu metodu," říká Monika Urbanová.

Všichni se společně snaží, aby Adélce bylo dobře na světě. „Znamená to nejen péči, ale i stálé kašpařinky, abychom ji rozesmáli," shodují se Urbanovi. Adélka se prý řehtá na celé kolo. Co ji zaručeně pobaví? Tatínek! „Jsem jí nejvíc k smíchu, stačí, že přijdu domů z práce," vysvětluje Jan Urban.

Teď před vánočními svátky se Adélka nadšeně směje i světýlkům ze sváteční výzdoby. Na stromeček ale musí čekat do zítřejšího rána. Podle maminky Moniky pod ním bude mít rehabilitační klín, na kterém se jí bude například pohodlně ležet se zvednutou hlavičkou. „Cvičíme na něm ve stacionáři, tak jsme chtěli, aby ho měla i doma," říkají Urbanovi, kteří slaví klasické Vánoce, jen místo ryby se u nich smaží řízky. A nadílka bude dříve, protože Adélka je zvyklá chodit spinkat už po sedmnácté hodině.

Děvčátko má sice mixovanou stravu, protože polykat nedokáže, o své vánoční dobroty ale nepřijde. „Nejraději má sladké, třeba pacholíky s mlékem a piškoty. Musí si ale dát třeba i zeleninovou polévku, aby měla stravu vyváženou," vysvětluje maminka Monika.

Adélka je většinou v dobrém rozmaru, pláče, jen když ji něco bolí nebo se jí nelíbí, že se dospělí právě věnují nějaké práci. Nestačí jí, že je může sledovat ze speciální židličky, díky které dokáže sedět.

A tím se zase dostáváme k penězům. Taková židlička stojí přes devadesát tisíc korun. Pojišťovna na ni sice přispívá, ale sotva polovinou částky. Podobné je to s kočárkem, ve kterém se děvčátko vozí. Ten stál přes sedmdesát tisíc. „Na židličku a kočárek nám přispěla nadace Srdce pro děti. Snažíme se shánět peníze na pomůcky pro Adélku, kde se dá," vysvětluje Jan Urban. Je to stálý koloběh. Po loňském autu, bez kterého se rodina s vážně postiženým dítětem neobejde, nastal čas stavebních úprav v domě. A jak bude Adélka růst, bude potřeba místo kočárku speciální vozík a místo běžné dětské postýlky s postranicemi bezpečná postel.

Benefiční vánoční bál pro Adélku pořádali Mošňáci, parta muzikantů, kteří mají rádi country. „O děvčátku, které to nemá na světě snadné, jsme se dozvěděli od Míši Hložkové, která nám dělá webové stránky," vrací se Josef Mošna, kterého v Neratovicích znají jako městského strážníka, o pár měsíců zpátky. A tehdy přišel nápad pomoci prostřednictvím muziky. K Mošňákům se připojili i další hudebníci. A Mělnický deník jako mediální partner akce. Na zábavu v hospůdce U Stejskalů donesli Urbanovým další peníze například i zaměstnanci obchodního řetězce nebo parta motorkářů.