Potkal dobré lidi, kteří mu na cestě zpátky pomáhali, zejména neratovického strážníka Josefa Mošnu.

Začalo to asi před pěti lety setkáním na neratovické slavnosti, kam mířil hlídkový vůz městských strážníků, aby vyhodili dva chlapy, kteří se tam z lidí snažili tahat peníze.

„Pak jsme se dále potkávali v ulicích města. Dozvěděl jsem se náhodně, že Petr Šlosar kreslí, a chtěl jsem vidět jeho obrázky. Líbily se mi, tak maloval portréty mých blízkých, zakázky dostával i od mých kamarádů,“ vzpomíná Josef Mošna.

Seznámil se i s pestrými životními osudy Petra Šlosara a časem mu nabídl, zda by nechtěl stálou práci. A sehnal mu přes kamaráda místo v elektrárně v Horních Počaplech, kde bydlí.

Petr Šlosar tam pracuje už čtvrtý rok na zauhlování. „Je to těžká práce, ale dobře placená,“ říká.

Pochází z Příbrami, do Neratovic se šel učit provozním chemikem. A už tam zůstal. Práce ve Spolaně, byt, svatba, dítě… O všechno ale přišel.

„Manželství dlouho nevydrželo, po pěti letech jsme se rozvedli. A to byla možná chyba, začal jsem pak trochu jančit. Ale čas se vrátit nedá,“ vypráví.
V chemickém podniku dělal až do revoluce, pak ho sám opustil: „Naivně jsem si myslel, že se uživím malováním.“ Na volné noze to ale nebylo tak výhodné, jak si představoval. Neplatil nájem a o byt přišel. Bez náhrady.

„Zabředl jsem do dluhů, zejména na zdravotním a sociálním pojištění. Nějaký čas mě docela dusil plzeňský exekutor, skončilo to dokonce u soudu a od té doby mi strhávají peníze, asi třetinu mzdy. Teď mám před sebou ještě asi rok, pak už to budu mít všechny resty, které jsem nasekal, za sebou,“ těší se.

Splátkové kalendáře byly podle Josefa Mošny poslední šancí Petra Šlosara.

„Kdyby mu sáhli po celé výplatě, bylo by všechno v háji, naštěstí jsme dospěli k dohodám. Stejné to bylo i alimenty. Zasvětil jsem do všeho i jeho už dospělou dceru, které také dlužil dost peněz. Přestože se nestýkají, přijala splátkovou verzi,“ vysvětluje neratovický strážník.

„Byl to boj,“ říká Petr Šlosar o letech bez domova. Přestože měl hodně kamarádů a většinou nocleh sehnal, nemá chuť se příliš o tehdejší době bavit. Jiné to je, když přijde řeč na jeho zálibu, malování.

Kreslil rád už jako malý. Až po vojně ale začal navštěvovat tehdejší lidušku. A tam potkal akademického malíře Vladimíra Veselého. A začal se zajímat o grafiku. „Neměl jsem ani ponětí, co to je grafika, myslel jsem, že jde o nějaké rýsování. Teď bych o tom mohl vyprávět celé dny,“ vysvětluje, že jemu jsou z četných grafických technik nejbližší lept a suchá jehla. U těch zůstal.

Než bude mít hotový grafický lis, maluje ale stále především portréty. Barevnými akvarelovými tužkami. A podle fotek.

„Grafický lis už si stavím, přišel mě na dost peněz. Dával jsem ho pomalu dohromady a hodně lidí mi s tím pomáhalo, teď už mi chybí jen kus zinkového plechu a filc, abych si mohl grafiky sám dělat,“ vypráví muž, kterému se líbí díla Salvadora Dalího, kopírovat ho ale nechce.

„Četl jsem do něho i knížku Skryté tváře, to byla skvělá věc,“ dostáváme se ke své další zálibě, čtení, „je to lepší než televize. Když dávali Pána prstenů, už jsem ho měl dávno přečteného. Nezajímá mě ale jen fantasy, čtu různé knížky, líbí se mi třeba Wilbur Smith, ten píše skvěle.“

Petr Šlosar dnes chodí na směny do práce, bydlí na ubytovně, ve volném čase si sice dá to svoje pivo, také ale maluje, čte… Rád vaří, a prý dobře. Vyrůstal v křivoklátských lesích, tak ho to táhne do přírody, rád chodí i na houby.

Jeho život se změnil. K lepšímu. Dokonce už se podíval i k moři. A platí si penzijní pojištění. Do dalších let zatím nemá žádné plány, jen sny. A o těch mlčí. „Nejdřív musím doplatit všechny staré dluhy, pak teprve můžu začít plánovat.“