Manželé Jana a Václav Šmejkalovi žijí v malém rodinném domku na konci Lobkovic. Ačkoliv ještě nedosáhli seniorského věku, oba jsou vážně zdravotně postižení. Jana je vozíčkářka, Václav je trvale napojený na hadičky s přívodem kyslíku.

Cesta do nejbližšího supermarketu je pro něj totéž, co pro amatérského turistu výstup na Matterhorn. Bez trvalé zdravotní a pečovatelské služby se už deset let neobejde ani jeden z nich. „Pomáhám Šmejkalovým s osobní hygienou, s oblékáním, přebaluji je, uklízím jim, vozím jim obědy, nakupuji a pomáhám jim se vším, co si přejí,“ vypočítává činnosti pečovatelka Anna Pecharová s tím, že kvůli stupni zdravotního postižení manželů se u nich jedná o asistenční službu, jeden z nejnáročnějších stupňů sociální péče o nemocné.

Pečovatelka Pecharová Šmejkalovy navštěvuje několikrát denně, včetně víkendů. Jak sama přiznává, nemá ani řidičák, natož auto, a tak klienty objíždí za každého počasí na kole.

Manažerka kvality sociálních služeb Dana Jarešová k tomu upřesňuje, že stejně postižené klienty se stejnou potřebou asistence má pečovatelská služba v Neratovicích ještě další čtyři. „K nim jezdíme také vícekrát za den a v případě potřeby u nich pečovatelka drží noční službu,“ vysvětluje. Že Anna Pecharová znamená pro Šmejkalovy mnohem víc, než jen pomocnici, dává najevo hned po příchodu jejich černý kokršpaněl.

Obě sociální pracovnice vítá vrtěním ocasu, zatímco na mě varovně štěká, lísat se přijde až za chvíli. Srdečná atmosféra důvěry připomíná spíš návštěvu starostlivé dcery u nemocných rodičů. Pečovatelka odborným zrakem přelétne kuchyni, zda není třeba s něčím pomoci hned teď a pak pomáhá dvojici usadit na pohovce, abych je mohl fotografovat.

Reportérským zrakům neuniknou ani vděčná pohlazení pečovatelčiny ruky od obou manželů. Tohle ovzduší nepopíše žádná tabulka s příjmy a výdaji, ani sebelépe formulovaná žádost o dotaci. To se musí osobně prožít. „Nechceš se napít, Aničko, na stole je minerálka,“ nabízí ochotně pan Václav, který přítomností „jejich“ Aničky zjevně psychicky pookřál. Poté se ochotně rozpovídá na mikrofon.

Jak jste spokojení s charitní službou a vaší pečovatelkou?
Velice, velice moc. Už k nám chodí deset roků.

V jaké je charita situaci víte. Souhlasili byste s převedením pod městskou pečovatelskou službu?
To si zásadně nepřejeme! S Charitou i s Aničkou Pecharovou máme ty nejlepší zkušenosti. Nechceme, aby se to změnilo. Neumíme si to představit, vždyť jsme za ta léta jako jedna rodina, velice dobře se známe, veškeré služby nám naprosto vyhovují. Pro nás je to ideální stav.

Co říkáte na přístup radnice a některých zastupitelů, kteří se snaží Farní charitu z Neratovic vyštvat?
Nelíbí se nám to. Když to řeknu hodně jednoduše: vždyť jsme na charitní službě závislí! Proč jí až donedávna město nedalo ani korunu? Dostávají všichni - zahrádkáři, hasiči a hlavně sportovci, ty město dotuje velkými částkami. Neříkám, že by peníze dostat neměli, jejich činnost má svůj význam, ale proč nezbývá pro charitu? Vždyť se k nám představitelé radnice mohou kdykoliv přijet podívat, jak žijeme, že jsme na pečovatelky odkázaní. Jinak nám nezbývá než ústav. To se mi vůbec nelíbí, že by se potřebná částka v rozpočtu nenašla.