Třináctá etapa, pětatřivet kilometrů. Dnes jsem se po jednodenní relaxaci vydal prohlédnout si nejprve nádherné středověké centrum města Cáceres. Procházel jsem labyrintem úzkých ulic, abych se po chvíli vynořil na nějakém náměstí s kostelem, a opět se vrátil do další spleti krásných uliček.

Původně jsem uvažoval jen o krátké odpolední etapě do městečka Casar de Caceres, asi třináct kilometrů. Z Cáceresu jsem po prohlídce vycházel až po jedenácté.

Začátek cesty byl trochu podobný úsekům, kterými už jsem prošel. Obrovská rovina, plná zelené trávy, protkaná lučními květy a v pozadí hory ze všech stran. A po mé pravici jejich vrcholy pokryté sněhem, což v kontrastu s jasně blankytným nebem skýtalo nádherný, až trochu kýčovitý obraz.

V Casar de Cáceres jsem se posílil výtečně opečenou sépií a sklenkou vína, a rozhodl se, že budu pokračovat dalších dvaadvacet kilometrů. Chůze s puchýřem na chodidle pravé nohy sice není nejpříjemnější, ale pouť by měla být i o překonávání obtíží, snažím se tedy bolest nevnímat.

Rovinatá cesta se začala vlnit a měnil se i charakter krajiny. Šel jsem mezi pastvinami, oddělenými od cesty kamennými zdmi a protkanými žulovými balvany roztodivných tvarů. Pásla se tam převážně stáda ovcí.

Po dalších několika hodinách chůze se pode mnou objevila obrovská vodní plocha s několika malebnými ostrůvky. Cesta plná kamení, lemovaná obrovskými pásy kvetoucí levandule, se začala svažovat k vodní hladině. Po obtížném prudkém sestupu jsem vyšel na silnici, a závěrečných pět kilometrů po asfaltu bylo nekonečných.

Přesně v půl deváté, kdy začalo zapadat slunce za hory, jsem se ocitl před Albergue. Byla to soukromá ubytovna s restaurací, Po večeři jsem slyšel poprvé po více než čtrnácti dnech putování první české slovo – ahoj. Majitelé ubytovny jsou sympatičtí manželé z Holandska. On nějaký čas pobýval v Praze a v Mariánských Lázních - a ahoj je jediným slovem, které mu z naší mateřštiny utkvělo.

Když mi nabízel večeři, nejdříve mával rukama jako křídly, a pak po dramatické odmlce udělal chroch, chroch. Odpověděl jsem chroch chroch a za chvíli přinesl na talíři pěkně propečenou krkovici a džbánek vína. Chvíli jsem pozoroval nové tváře poutníků kolem, ale byly to dost uzavřené partičky.

Jak mě opět bolelo celé tělo, dlouho do noci jsem nemohl najít tu správnou polohu, vhodnou k usnutí. Když se mi konečně podařilo usnout, probouzel mě co chvíli můj jediný spolubydlící svými častými a hlučnými návštěvami toalety. Byl tam šestkrát, tak jsem se nevyspal zrovna nejlépe.

První osobou, kterou jsem ráno spatřil, byl můj spolubydlící s vousy skoro až ke kolenům. Vypadal jako člen kapely ZZtop. Dvakrát jsem se ho snažil pozdravit, ale ani jednou mi neodpověděl.

K snídani jsem měl čaj, tousty a pomerančovou marmeládu. A vybavil se jednadvacet let starý zážitek, kdy jsem stejnou marmeládu jedl poprvé k snídani u Karla Kryla v jeho mnichovském bytě. Tehdy jsem k ní měl ale křupavý rohlík. Vzpomínky tu dobu krásného roku 1989 mě provázely i část cesty. Ta po včerejším prudkém klesání začala naopak prudkým stoupáním do kopce, zvedajícího se nad vodní hladinou. Pak se začala téměř rytmicky vlnit.

Poměrně brzy mě začaly bolet nohy a pálit chodidla, a tak jsem zhruba po třech hodinách udělal první pomerančovou přestávku. Romantickou zvlněnou krajinu jsem po třinácti kilometrech opustil a chvíli šel po silnici, pak nastalo další prudké stoupání. Tím mě provázel piniový háj, který poskytoval příjemný stín a nádherně voněl.

Nedávno jsem si řekl, že pokud to jen trochu půjde, budu se snažit ujít každý den alespoň třicet kilometrů. A to zatím plním. Rád bych se v rozumné době dostal domů a také jsem ve fázi jakéhosi testování svých fyzických sil a možností.

V prvních dnech svého putování bych ani nepomyslel na to, že dokážu ujít s batohem na zádech, který není z nejlehčích, více než dvacet kilometrů. Také jsem zprvu dělal časté zastávky, teď vydržím jít podle terénu čtyři až pět hodin v kuse, zvlášť po ránu. Uvidím, jestli už jsem u limitu svých sil, nebo se to ještě o něco zlepší.

V městečku Grimaldo jsem se cestou zastavil v jediném baru, který tam je, abych se na tu odpolední šichtu trochu posilnil. Potkal jsem dva Francouze, kteří mě provázejí od prvního dne mého putování. Když mě viděli, začali mě objímat a tisknout k sobě. Cítil jsem se, jako bych byl členem jejich rodiny. Chvíli jsem váhal, nemám – li zůstat s nimi. Nakonec jsem si ale řekl, že zkusím jít dál.

V restauraci už seděla další část party, i s několika novými tvářemi. Srdečně jsem se zdravili. Když jsem uviděl před každým z nich talíř poctivé, husté fazolové polévky, pomyslel jsem na to, že atmosféra toho večera v ubytovně bude dost plynatá. A to mě utvrdilo ve správnosti rozhodnutí jít dál a spolykat ještě nějaký ten kilometr navíc.

Šel jsem až do půl sedmé večer, kdy mi začaly nohy vypovídat službu, a tak jsem ulehl do trávy pod dub. Místo bylo idylické, s krásným výhledem na zasněžené vrcholky hor a na cestu, po níž kráčel vstříc dnešní noci můj známý ZZtopák.

(Lubomír Brož)