Přespolní běh se zastávkami v nejméně šesti vesnicích má za sebou pštros nandu pampový chovatele Petra Růžičky z Vysoké Libně. Uprchlík se domů vrátil až po třech dnech.

Pštrosy, kteří jinak z ohrady neutíkají, k smrti vyděsil papírový drak. Na poli u hospody Eldorádo si ho pouštěly děti. „Byl skoro třímetrový a létal až nad ohradu. Pštrosi si zřejmě mysleli, že je to obrovský dravec, a začali bláznit a zmatkovat, až se jednomu z nich povedlo vyběhnout po plotu a dostat se na druhou stranu,“ vypráví chovatel.

Nandu pampový, který dosáhne rychlosti až pětašedesát kilometrů v hodině, se pak dal do běhu. A zastavil se až o sedm kilometrů dále v Košátkách. „Než jsem dojel autem do Košátek, už mi hlásili z Liblic, že ho viděli u zámku,“ říká o začátku svého pátrání Petr Růžička.

Ale zatímco chovatel spěchal k liblickému zámku, pštros už mířil k Vavřinči. Pak následovaly Přívory a další vesnice, až byl po třech dnech uprchlík dopaden v kelské části Záboří. Dvacet kilometrů od Vysoké Libně. Běhal ale o závod celým krajem, a tak jich měl v nohách mnohem víc. „Musel se pohybovat velkou rychlostí, než jsem někam dojel, už byl dávno jinde,“ říká chovatel.

Nandu pampový se vrátil do ohrady, kde už na něho čekal vyšší plot. A nové jméno. Teď mu říkají Uprchlík.

Uprchlík se doma shledal s kamarádem Pajdou, druhým nandu pampovým. Oba cestovali do Vysoké Libně před devíti měsíci hned z líhně. Malí jako kuřátka. „Ale ošklivá kuřátka, každý pštros vypadá po vylíhnutí trochu jako nějaký praještěr, úplně holý s dlouhým krkem,“ vzpomíná Petr Růžička.

V ohradě u jeho podniku je ještě třetí pštros, ale jiný druh, větší. Samice afrického pštrosa dvouprstého Drobeček.

„Tu mám dva a půl roku, když jsem si ji přivezl, také rovnou z líhně, chodila za mnou jako za mámou, ale jak přišla doba pohlavní dospělosti, začala být nebezpečná. Doráží i přes plot, území v ohradě bere jako svoje teritorium a brání si ho,“ vysvětluje chovatel.

S dalšími ptáky, pávy, krocany nebo kachnami, se kterými se dělí o prostor, vychází Drobeček dobře. Běda ale, jak se objeví nováček. Nejméně týden ho pronásleduje a šikanuje. Pak si zvykne.

Lidi v ohradě ráda nemá. Petra Růžičku tam nechá, nesmí se jí ale dívat přímo do očí, to už by po něm šla. Pozná také, kdy je cílem jeho návštěvy sebrat jí vejce, to je hodně ostrá. A lstivá. „Když mě honí a snažím se jí schovat, je schopná mi nadběhnout,“ vysvětluje Růžička.

Pštrosí vejce prý chutnají stejně jako slepičí, nemají však v sobě zákeřný cholesterol. A každé vydá za třicet slepičích.

Menu pro pštrosy je podle chovatele stejné jako pro ovce nebo kozy, seno, vojtěška, šrot, obilí… Ale dají si s chutí i housenku.