Ve sbírce má například i náprstky z Japonska, Chille, Peru, Vietnamu… Zatím poslední z nich, který dostala jako dárek, je z arabského Ománu.
Kolébkou náprstků je ale Anglie. „Zapékají je tam do pudinků, dívka, která je najde, se prý vdá," říká sběratelka, která se zajímá i o historii náprstků.

„Četla jsem, že náprstky se používaly už v dobách pravěku, kdy se šilo z kůže, tehdy šlo o malé kožené váčky, které se navlékaly na prst," vysvětluje. Nejstarší náprstky v její sbírce pocházejí ze čtrnáctého až šestnáctého století. Dostala je od nadšenců, kteří s detektory kovů pátrají po válečných nálezech.

Každý z náprstků Gabriely Junáškové je jiný. Kovový, porcelánový, alabastrový, skleněný… „Některé jsou pro mě cennější, než kdyby byly zlaté. Mám třeba náprstek z rohu africké krávy zebu," říká.

Náprstky se liší i tvary a rozměry. Největší jsou polské, sběratelka jim dokonce říká kýble.

Část z náprstků ve své sbírce sama vyrobila. Pustí se totiž skoro do každé techniky, která se jí líbí. Své zkušenosti pak ráda předává dalším lidem v kurzech v kralupském domě dětí a mládeže, kde pracuje. Její hlavní zálibou zůstává paličkování. Vedle paličkovaných náprstků má ale i náprstky korálkové, drátované, keramické, proutěné, malované, dřevěné nebo pískovcové.

Když se jako malá učila šít, náprstky prý nesnášela. Teď je používá sice nerada, při paličkování se bez nich ale někdy neobejde. Do polic, kde má svou sbírku, pro ně nasahá. Stačí obyčejné náprstky z galanterie. Z takových dokáže dokonce vyrobit i kouzelné šperky.

V každé zemi musí po náprstcích pátrat na jiných místech. Zatímco v Čechách je nachází v muzeích, suvenýrech nebo u kas hradů a zámků, ve Francii musí nahlížet do trafik nebo krámků u čerpacích stanic. „Překvapilo mě to před lety, kdy jsme jeli v noci do Francie a na zastávce u benzinky jsem skoro vrazila do vitríny, kde měli náprstky," vypráví.

Ceny náprstků jsou různé. Od běžných za euro až k míšeňskému porcelánu, kdy je malý náprstek třeba za sto padesát euro.

Jméno Gabriely Junáškové je od loňského roku zaneseno i v české Guinessově knize rekordů. V sekci pozoruhodných sbírek.

Přes dva tisíce náprstků mají podle ní ale i další dámy z klubu sběratelek náprstků, který před časem založila. Je jich přes dvacet a dvakrát za rok mají sraz v Kralupech nad Vltavou. A právě tam mění náprstky, které se jim sejdou dvakrát. Nejsou prý lakomé.

„Stává se, že dostanete náprstek, který už máte, nebo si ho dokonce koupíte. Hlavně u českých porcelánových náprstků s nepříliš výraznými hnědými obrázky, které mívají města, hrady nebo zámky. Vydají postupně třeba tři s různými pohledy, na most, věž, radnici, pak se snadno zmýlíte," přiznává sběratelka, která se po náprstcích pídí i na bazarech nebo bleších trzích.

Doma má na dřevěných poličkách své nejmilejší náprstky, ostatní pak v úzkých skleněných vitrínách. Dělí se podle míst, ze kterých pocházejí, materiálů i motivů.

Z náprstků, které bývaly dříve výhradně pomůckou švadlenek, aby se nepíchly jehlou do prstu, se staly dárkové a sběratelské záležitostí. I reklamní. Náprstky si nechávají dělat různé firmy i fotbalové kluby, zejména v Americe.

Některé z náprstků dostává Gabriela Junášková i od cizích lidí. Zejména v době, kdy o ní vyšel článek ve známém časopisu.

Jako malá sbírala známky, odznaky nebo ubrousky. Teď zůstává věrná náprstkům, které ve sbírce doplňují sady letitých šitíček a hříbků na štupování ponožek.

VIZITKA: Gabriela Junášková pochází z Prahy, kde také vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici. Teď je doma v Kralupech nad Vltavou, kde už třináctý rok působí v místním domě dětí a mládeže. K jejím zálibám patří různé ruční práce, zejména paličkování. Své zkušenosti předává jako lektorka v kurzech dalším lidem. Je vdaná, má dvě dcery.