Podle Heleny Kostomlatské z mělnického Českého červeného kříže, který na organizaci odběrů spolupracuje, dorazilo dvaačtyřicet dárců. Jeden z nich však po úvodním vyšetření zamířil zase zpátky domů.

„Pán měl nízký hemoglobin, tak jsme ho museli odmítnout, aby mu odběr neuškodil," vysvětlila Helena Kostomlatská s tím, že dárci, kteří do mělnické nemocnice přišli, byli předem pozvaní a objednaní. „Na základě registru dárců z Mělníka jsme e-mailem oslovili ty, kteří mají nejžádanější krevní skupiny. A oni se nám pak zpětně ozývali," popsala.

V přízemí mělnické nemocnice, kde bývalo odběrové středisko, se tak sešly čtyři desítky dobrovolných dárců. Dlouhou chvíli si krátili povídáním, při čekání na odběry tam vládla uvolněná atmosféra.

„Mám málo železa, pořád polykám nějaké prášky. Doporučují na to hřebíky, ale ty já neukoušu," pobavila všechny přítomné Bohumila Domiánová. „Já mám zase vysoký tlak, asi budu mít infarkt," kontroval další z dárců.

Smích vyvolala i debata dvou mladých slečen, které přemýšlely, proč po nich zdravotnice při úvodní prohlídce požadují levou ruku. „Proč levou, když jsem pravák?" – „Jsou to vojáci, tak jsou asi zvyklí v druhé ruce držet zbraň…"

Došlo však i na kritiku loňského uzavření střediska. „Řekli nám, že nás vezmou v Boleslavi. Dokonce pro nás měli vypravovat autobusy. Ale tam nás nechtěli, že prý mají svých dárců dost," postěžovala si jedna z dárkyň.

Krev jsem začala dávat kvůli mamince, říká dárkyně

Fronta dobrovolných dárců krve pomalu postupuje z jedné místnosti do druhé. Při čekání, až na ně přijde řada, se přítomní dobře baví. Nejvíc je slyšet Bohumila Domiánová, sympatická dáma v nejlepších letech, která má takřka ke každé situaci či poznámce nějaký veselý komentář…

Jak dlouho už chodíte dávat krev?
Od roku 1999. Tehdy byla moje maminka nemocná a já se na základě toho rozhodla, že s tím na stará kolena začnu.

Darovala jste tedy poprvé krev přímo mamince?
Ne, krev jsem začala dávat kvůli tomu, že jsem si díky maminčině nemoci uvědomila, že je to třeba.

Potřebovala jste někdy vy sama krevní transfúzi?
Zaplaťpánbůh ne. V nemocnici jsem byla jenom s porody, a ty proběhly bez problémů. Ale v rodině jsme měli hodně případů, kdy byla krev potřeba.

Už se vám někdy po darování krve udělalo nevolno?
Mně naštěstí nikdy nic nebylo. Kolegyně mi poradila, že mám hodně a pomalu pít, tak jsem to vždy dodržela. Ale zažila jsem dva nebo tři lidi, kteří omdleli.

Jak často chodíte dávat krev?
Chodívala jsem dvakrát do roka, protože mám málo železa, takže si mě jakoby šetřili. Po uzavření odběrového střediska tady v Mělníku jsem ale nechodila nikam. Věřila jsem, že ho znovu otevřou – a pořád v to doufám.

Někteří lidé špatně snášejí jehly a injekce. Vám to nikdy potíže nedělalo?
Když jsem byla malá, doktoři mi hrozně vadili, bála jsem se jich. Vzpomínám si, jak jsem byla nemocná a měla jsem brát penicilin, jenomže jsem po něm zvracela, proto jsem dostávala injekce. Dodnes si pamatuji, jak jsem ječela, když přijel pan doktor a píchal mi je. Časem jsem ale dospěla a pochopila, že to ve skutečnosti nic není a že člověk něco vydrží. Většinou víc, než si myslí.

Nemusela jste si dnes vzít v práci dovolenou?
Ne, dělám na směny a zrovna dneska mám volno. Ale v práci nás pro účely darování krve ochotně uvolní, podporují to. Ostatně náš mistr chodí dávat každý měsíc plazmu.

Jste z rodiny jediná, kdo patří mezi dobrovolné dárce?
Bohužel ano. Synové nechtějí a manžel nemůže, v mládí totiž prodělal žloutenku. A vnuk je ještě malý.

VIZITKA
Bohumila Domiánová je vdaná, má dva syny a jedenáctiletého vnoučka. Pracuje v automobilovém průmyslu a žije v mělnických Brozánkách.