Tanečnice, která vystupuje pod uměleckým pseudonymem Shareefa, místní ženy a jejich zanícení chválí. „Jsem mile překvapená, jak talentované ženské tady jsou. Buď jsou od přírody hodně nadané nebo je na nich alespoň vidět, že dělají nějaký sport, hýbají se," uznale pokyvuje hlavou.

Jak jste se vlastně ocitla z Mladé Boleslavi až tady u nás na Chloumku?
Ono to není zase tak daleko, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jenom nějakých pětatřicet kilometrů.

Ale stejně, co vás sem přivedlo? Vždyť u vás máte vlastní studio.
Ano, působíme tam už dlouho a máme tam taneční skupinu. Problém je, že já kdybych  mohla, učila bych tancování od rána do večera. Jenže Boleslav nemá takový potenciál, aby mi to umožnila. Proto jsem se začala rozhlížet a hledala jsem, kde bych ještě mohla působit. A do oka mi padlo místní centrum.

Myslíte, že o tento typ tance tady bude zájem?
Určitě, na každou hodinu chodí tak osm, někdy i deset žen. Ale kapacita ještě není ani zdaleka vyčerpaná!

A co muži, ti se také věnují orientálním tancům?
Málo, ale ano, pár se jich přece jen najde. Sama mám v týmu hned dva a vím přinejmenším o dalších třech nebo čtyřech, kteří s orientálními, zejména pak indickými tanci vystupují. Nicméně je pravda, že všeobecně je to vnímáno spíš jako čistě ženská záležitost.

Jak jste se k tancování orientálních břišních tanců dostala?
Asi jako všechny ženské. Měla jsem chuť vyzkoušet si něco nového, jiného. Tak jsem to vyzkoušela a zjistila jsem, že mě to hrozně baví. Začala jsem chodit třikrát týdně do kurzů a časem jsme začaly ve skupince vymýšlet různé choreografie a nacvičovat vystoupení, abychom se naučily zase něco dalšího. A aby byla sranda.

A pak jste založila vlastní taneční skupinu…
Ano, už je to tak. To bylo v roce 2006, jmenovaly jsme se Shareefa, což znamená vznešený nebo jedinečný. Později jsme se spojily s další skupinou a s tou fungujeme dodnes.

Vy jste se ale neučila tancovat pouze v Čechách, vycestovala jste za tímto účelem také do zahraničí. Kam přesně?
Před časem jsem strávila asi rok a půl v Egyptě, což je jeden ze států, odkud orientální tance pocházejí, kde vznikly. Egyptský styl je takový kabaretní, na pobavení diváků. Na rozdíl od toho tureckého, který je trochu vulgárnější, jakoby harémový.

Tancováním jste se v Egyptě dokonce živila. To musela být zajímavá zkušenost.
To ano. Všechno tam funguje úplně jinak než tady – organizace práce, vystupování, finanční podmínky. I publikum reaguje jinak. Naučila jsem se tam tu jejich autentičnost. Prostě jsem musela, jinak bych neměla šanci uspět. Byla to zkušenost k nezaplacení, ale teď jsem ráda, že už jsem doma.

Když mluvíme o úspěchu, vám se ve vaší práci docela daří, že?
Musím přiznat, že ano. V roce 2008 jsme třeba uspěli přímo v Káhiře, vyhráli jsme tenkrát skupinovou choreografii. O rok později jsme vyhráli na festivalu v Berlíně kategorii folklórních tanců a před třemi lety jsme tam byli druzí s orientálním tancem.

A co výsledky z poslední doby?
Já už dneska spíš jenom hodnotím a sestavuji choreografii. Nicméně teď naposledy vyhrály naše holky v Praze na soutěži hned sedm zlatých.

Když pracujete jako porotce, jak je vůbec u nás vnímán orientální tanec?
Když to někdo umí, lidé se na to rádi podívají. Problém nastává, pokud se do toho pustí někdo, kdo vůbec netuší, která bije. Zejména pánové to pak komentují mnohdy ne úplně pěknými výrazy a naši práci to samozřejmě shazuje, kazí to ten umělecký dojem z tance.

A co přítel, nežárlí na vás, když vystupujete?
Když jsem v Egyptě chodila s tamním mužem, moc se mu nelíbilo, že tančím. Oni to berou tak, že žena patří do nižší sociální skupiny, když tancuje. Ale tady jsem s tím problém neměla. Rodina i přítel mě berou, jaká jsem, vědí, že bych bez tance nevydržela. Jsem na něm úplně závislá.

Vizitka
Eva Hlávková je mezi tanečníky známá spíše jako Eva Shareefa (shareefa arabsky znamená jedinečná, unikátní, vznešená). Pod tímto názvem založila v roce 2006 i svou první taneční skupinu. O dva roky později se pak spojila se skupinou Wardy a vznikla Wardah el Shareef, tedy Vznešená růže. V letech 2011 a 2012 žila Eva v Egyptě, kde sbírala další taneční zkušenosti a učila se přímo od mistrů orientálních tanců. Sama říká, že si život bez tancování už nedokáže představit. Časem by se svým přítelem ráda založila rodinu.