Utrpení deseti mšenských Židů, kteří našli za druhé světové války při nacistickém holocaustu smrt ve vyhlazovacích táborech, připomíná pamětní deska, stojící od neděle v parku před Masarykovou Základní školou ve Mšeně.

Podle faráře mšenského sboru evangelické církve Michala Šimka jde o symbolické místo, které poukazuje na tolerantní vztah k Židům, který měl právě první prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Nedaleko nového památníku stojí i jeho pomník.

S myšlenkou připomenout osudy rodiny Ledererovy, a Pickovy, Gustava Müllera, Hermíny Steinové a Ireny Jakubovské přišel na začátku loňského roku kurátor mšenského evangelického sboru Jan Kozlík, který během svého života sice slyšel mnohá svědectví o holocaustu, netušil však, že se týkal i jeho rodného Mšena. „Nikdy jsem nezaregistroval ani zmínku o tom, že by ve Mšeně lidé židovského původu žili. Za celou tu dobu si na ně nikdo nevzpomněl," řekl Jan Kozlík, podle něhož bylo už načase bývalé obyvatele Mšena připomenout jeho současným a budoucím obyvatelům.

V Muzeu ghetta v Terezíně se Janu Kozlíkovi dostal do rukou originál transportní listiny z onoho osudového dne 13. ledna 1943. V dobovém záznamu tehdy objevil jména osmi mšenských Židů, k nimž pak přibyla ještě další dvě.

„Ani jeden z nich ale nepřežil. Po jejich tělech se slehla zem, stejně tak jako z paměti lidí zmizela jejich jména. Jako by Emilie, Růžena, Arnoštka a Gustav Pickovi, Artur, Leo a Marie Ledererovi, Hermína Steinová, Gustav Müller a Irena Jakubovská ani snad nikdy nežili…" posteskl si Jan Kozlík, jehož přáním bylo, aby po obětech nacistické genocidy něco zůstalo. A to se mu nakonec i splnilo.

Jeho ideu podpořilo staršovstvo evangelického sboru, a také mšenští zastupitelé. Následovalo vyhlášení veřejné sbírky, která pokračuje až do konce letošního listopadu. O návrh a výrobu památníku se postaral pražský akademický sochař Petr Císařovský, který žije a tvoří v nedalekém Olešně.
„Vyvíjelo se to spontánně. Ze zadání bylo jasné, že na pamětní desce musí být židovský symbol, což je Davidova hvězda, nápis v hebrejštině, jména a adresy všech obětí," přiblížil Petr Císařovský. Snažil se, aby podstavec působil jako protiklad k pamětní desce. „Chtěl jsem, aby podstavec co nejvíce připomínal náhrobky, ale finance byly omezené. Takže jsme ho se synem vyrobili ze železa a nechali zreznout. Protikladem je nerezová deska, která působí čistým dojmem."

Odhalení památníku se zúčastnil také ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát. Ve svém projevu uvedl, že zdaleka ne ve všech městech přistupují k památce židovských spoluobčanů stejným způsobem. „Tady je vidět, že rozhodnutí města nakonec podpořili i jeho obyvatelé finanční sbírkou, což je krásné. Všechny projevy navíc svědčily o tom, že jde o dílo srdce, že to tu lidé prostě vzali za své," pochválil Leo Pavlát a dodal, že pro něj jako pro Žida je to opravdu dojemné. Velice prý oceňuje, že existují lidé, kteří mají pocit, že je třeba uctít ty, kteří byli za tak strašných okolností zavražděni.

„Pamětníci nebo přímí svědkové těch hrůz umírají, nicméně to, co se za druhé světové války stalo, to, co se skrývá pod pojmem holocaust nebo šoa, je ojediněle tragický fenomén. Myslím, že navždy, bez ohledu na připomínky jednotlivých obětí, jde o zásadní memento. Jsem přesvědčen, že po tu dobu, kdy lidé budou usilovat o humanitu a demokracii, si vždy budou připomínat holocaust jako přímý protiklad těchto idejí," připomněl ředitel pražského židovského muzea Leo Pavlát.

Instalací pamětní desky před základní školou byl podle faráře Michala Šimka splacen dluh bývalým obyvatelům Mšena, jejichž předkové ve městě žili, pracovali, a také umírali. Ti, jejichž jména jsou vybroušena v nerezové desce, ovšem takové štěstí neměli.

I když s koncem války upadli v zapomnění, někteří Mšeňáci si na ně vzpomínají. Jedním z nich je i devětasedmdesátiletý Josef Kauler, jemuž bylo v době osudového transportu devět let.

„Můj táta se kamarádil s Leo Ledererem, s nímž občas zašel do hospody. Krátce před transportem dal pan Lederer tátovi knihy o průmyslu," vzpomněl si Josef Kauler. Na stejného člověka si vzpomíná i Libuše Němcová: „Můj přítel a posléze manžel Jiří Němec se s Leo Ledererem kamarádil, byli stejně staří a měli se rádi. Když Leo odcházel, nechal mu na památku šachový stoleček a křesílka. Leo tušil, možná věděl, co ho čeká."

Výroba pamětní desky vyšla na šestapadesát tisíc korun. Část město uhradí z veřejné sbírky a zbytek z vlastní pokladny.

Lidé mohou do sbírky přispívat až do konce listopadu zasláním libovolné částky na účet číslo 107-4330990287/0100. Finanční dar mohou předat i v hotovosti na radnici nebo přispět do pokladničky v městské knihovně.