„Jako chlapci jsme měli více štěstí než rozumu. Za vesnicí vedla trať. Soutěžili jsme například, kdo předběhne nejblíž před projíždějícím vlakem. Byl jsem v tom dost dobrý, jelikož jsem byl rychlý,“ vypráví pan Stanislav. Tehdy mu bylo asi 13 let. „Přeběhl jsem hodně blízko před rychlíkem. Vlak ani neměl čas houkat,“ dodává.

Pan Stanislav se s kamarády chodil koupat k Vltavě. Úsek mezi Vraňany a Mělníkem je pro lodě nesplavný, lodě tu jezdí desetikilometrovým kanálem. „Vede přes něj takový můstek, chodili jsme se tam koupat, občas jsem tam zapomněl trenýrky. Nejlepší z nás dokázal chodit po mostním oblouku zcela bez oděvu. Sklízel za to velký obdiv u místních slečen,“ říká. „Skákali jsme i z toho mostu, bylo to pět metrů. Jednou jsem skočil i z desetimetrové věže. Po hlavě jako ostatní jsem si ale netroufl.“

Logo Prahy.Děti ze Spomyšle tehdy docházely do měšťanské školy ve vedlejší vsi vzdálené čtyři kilometry. Školní družiny neexistovaly. „Po vyučování jsme se sebrali a šli ven. Vyráběli jsme si luky a oštěpy a lezli po stromech. Jeden z nás uměl přeskakovat ze stromu na strom,“ říká. „Abych nebyl pozadu, také jsem jednou přeskočil na druhý strom vzdálený dva metry. Větev se pode mnou ale utrhla a spadl jsem na záda,“ vzpomíná. Naštěstí si jen vyrazil dech, kamarádi jej zachránili pořádnou herdou do zad.

Takové štěstí ale neměl bratr pana Stanislava, kterému se málem stalo osudné lyžování v zimě roku 1945. „Lyžovali jsme za vsí a bratr tehdy spadl a zlomil si nohu ve stehnu. Utíkal jsem domů pro sáňky. Táta viděl, že je zle, tak běžel za mnou,“ vypráví. Ve vsi tehdy nikdo nevlastnil auto a zraněný se neměl k lékaři jak dostat. Odvézt jej museli sedláci na povozu. Chlapec se tak dostal do Motola na Zahradníčkovu kliniku. Bylo to právě v únoru, kdy spojenecká letadla bombardovala Prahu.

Když mu lékaři sundali po několika týdnech sádru, na ochablou nohu se nebyl schopen pořádně postavit. „Odvezli jsme ho na nádraží, že pojedeme vlakem domů přes Kralupy. Vlak ale zůstal stát dvě stanice před Kralupy, nádraží totiž bylo po náletech rozbité,“ vypráví. Za Kralupy vlak sice už jezdil, úsek se ale musel překonat po svých. „Táta šel pěšky domů pro sáňky. My jsme tam museli zůstat přes noc,“ dodává.

Spomyšl za války žila společenským životem. Fungovaly v ní tři hospody, ve dvou byl dokonce taneční sál. „Jelikož se za války nesmělo tančit, tak jsme v sále hráli ping-pong, hospodský nás nechával hrát za pět korun za hodinu,“ říká. „Člověk si to dnes idealizuje, ale jinak to tehdy nebylo nic moc,“ vzpomíná.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.