Můj poslední den v Seville měl být krátký. Ne proto, že by se mi tam nelíbilo, je to město, které má v sobě genius loci. Přišel ale čas na přeměnu turisty v poutníka.

Čtenářům dlužím v této souvislosti ještě vysvětlení.V úvodním rozhovoru před cestou jsem řekl, že v Seville zůstanu pár dní a budu pozorovat velikonoční fiestu, která probíhá celý týden před svátky a vrcholí na Velký pátek. Ale jak jsem byl pohlcen přípravami na cestu, domníval jsem se, že jsou Velikonoce o týden dříve.

Podle toho, co jsem v Seville viděl, jsou přípravy na samana santa impozantní. Po celém městě visí plakáty, na náměstí Plaza nuevo se staví tribuny a místa pro sezení, lidé ze služeb umisťují v různých částech města chemické toalety a na korbách nákladních vozů odvážejí zastřižené větve pomerančovníků.

Výlohy jsou plné velikonočního zboží, čokoládových vajec a hlavně postaviček kajícníků v kápích, které si lze koupit i jako sladkosti v cukrárnách.

Na začátku týdne jsem viděl v televizi záznam z loňských slavností a byly opravdu mohutné.Snad budu moci přiblížit atmosféru velikonočních svátků z jiných míst Andalusie, v silně katolickém Španělsku to zřejmě nebude problém.

A nyní k mé metamorfóze v poutníka. Nebyla jednoduchá, ale říká se, že žádný porod není lehký - porodem začíná cesta života a poutnické putování má být alegorií této životní pouti.

Abych mohl vykročit, potřeboval jsem sehnat pas poutníka, takzvaný Credencial del peregrino. Nejsem sice na velké papírování, ale tento pas opravňuje poutníky spát v levných poutnických ubytovnách. Kromě toho poutník – peregrino získává cestou do tohoto pasu razítka a na konci cesty osvědčení o tom, že pouť vykonal.

Sehnat pas nebylo zrovna lehké. V turistických informacích mě poslali do katedrály. V katedrále, odkud Via de la plata začíná, mě zase poslali do ulice San Jacinto, kde však uvedené číslo popisné vůbec nebylo. Z vedlejšího kostela mě vrátili znovu do katedrály, kde jsem reklamoval nesprávnou adresu - a nakonec dostal adresu novou, jak se později ukázalo, už tu pravou.

Pro ty, kteří o pouti uvažují, uvádím úplnou adresu a název: Asociacion amitos camino de Santiago, sídlem v ulici San Jacinto 25, kousek za mostem Puente de Isabel II.

Když jsem na správnou adresu došel, zjistil jsem, že mají otevřeno od osmnácti do dvaceti hodin, v letním období od devatenácti do jednadvaceti. Bylo tedy dost času, a tak jsem se šel najíst.

Dal jsem si výtečnou chobotnici na česneku a k tomu sklenku znamenitého andaluského sherry. Přitom jsem si vzpomněl na naše rodinné putování po Albánii. Tam mi chobotnice zachutnaly do té míry, až manželka říkala, že kdybych v Albánii zůstal déle, vyskytla by se tam chobotnice na seznamu ohrožených druhů. Chobotnice na česneku je ve Španělsku tak vynikající, že za chvíli možná bude na seznamu ohrožených druhů tam.

Cestou městem jsem potkal poutnický manželský pár z Francie, který mi dal několik cenných rad. Šlo o velmi zkušené composteláky, neboť toto byla jejich už čtvrtá pouť. Budu se snažit jejich rad držet.

V kanceláři otevřeli až o hodinu poději, a tak jsem dostal zdarma pas a za dvě eura si koupil svatojánskou mušli a pověsil si ji na krk, jako symbol poutníka. Pak mě ještě vyfotili manželé z Norska, kteří se chystali jet Via de la plata na kole - a vydal jsem se na cestu, vstříc noci za mléčnou dráhou.

Lubomír Brož