Vraťme se o nějakých 5 380 dnů v čase dozadu. Je 15. srpna 2002. Zálezlice přestávají být malebnou vesničkou. Už třetí den ve vsi stoupá voda a místní se musí často se slzami v očích opouštět své příbytky. Někteří svá stavení, ve kterých se narodili a která do nynějška obývali, vidí naposledy. Jak dramatická situace se jim zjeví po návratu z nuceného exilu u přátel, příbuzných a známých, to si většina z nich ještě 15. srpna 2002 ráno nechce připustit. Za pár desítek hodin po návratu uvidí jen rozvaliny a trosky. Jako by místem prošla válka.

„Uvnitř domu to vypadalo, jakoby tam explodovala bomba,“ vzpomíná Jana Šrámková. Dodnes ji při pohledu na betonové desky nyní už zarostlé v zemi vyvstávají vrásky na čele. I když je to už zdánlivě vzdálených 15 let. „Přišla jsem úplně o všechno,“ říká. Ony betonové desky jsou na místě, kde tehdy stával její dům. „Okna byla vyvalená ven, všechno popraskané. Voda byla až do výše dvou metrů a bylo jasné, že je zle,“ vybavuje si zálezlická pamětnice.

Několik desítek hodin čiré beznaděje. „Pod těmi betonovými panely byl sklep. Doteď tam dole mám spoustu sklenic se zavařenými okurkami. Bohužel už se pro ně asi nikdy nedostanu,“ ukazuje žena na místo, kde voda pohřbila všechny její vzpomínky. I ty hmatatelné.

Povodňová vlna se přehnala ve čtvrtek. Tedy v onen 15. srpen 2002. Už o dva dny později dorazili na místo zástupci pojišťoven. „Máte štěstí, paní Šrámková, říká mi pojišťovák a stojí před mým rozbořeným domem. Já myslela, že si ze mě ještě v takové situaci dělá srandu. Ale nedělal. Když jsme v roce 1990 nechávali ten dům pojistit, připsal nám tam tehdejší pojišťovák i pojištění proti povodním. Já to v té chvíli vůbec netušila. To bylo první štěstí v neštěstí,“ vypráví žena, která už dnes bere tehdejší tragédii s nadhledem.

Když dorazila armáda a další dobrovolníci na boj s troskami, blátem a nepořádkem, chtěla paní Šrámková pomoci tím, že něco uvaří. „Ale jak byl člověk na tu situaci nepřipraven, tak jsem si neuvědomila, že vlastně ani nemám nádobí, ve kterém bych uvařila. A když jsem ho později sehnala, došlo mi, že vlastně nemám žádný recept. Všechny zůstaly tam,“ ukazuje znovu na betonové panely.

Někteří z těch, kteří dorazili pomoci, to sice mysleli dobře, ale také si neuvědomovali hrůzu celé situace. „Byl tu člověk z nahrávací společnosti. Mimo jiné přivezl cédéčka a říká mi: Posloucháte dechovku, že jo? A podal mi cédéčka. Já si je vzala a říkám mu: Poslouchám, to jste hodnej. Ale já si je teď nemám na čem pustit. Tehdy i jemu došlo, že něco nedomysleli.“

Zálezlické ulice nemají svá jména. Té, ve které žije paní Šrámková, místní neřeknou jinak než Kradly. A i se zloději, kteří zbaběle chtěli využít bezmocnosti místních ve svůj prospěch, tu mají zkušenosti. „Připlouvali odněkud klidně jen na nafouklých lehátkách a okukovali, kde se dá co vzít. Musím vám říct, že tehdy jsem byla v takovém rozpoložení, že jsem byla připravená po někom takovém skočit a dát mu hlavu pod vodu a tam ji podržet,“ popisuje stavy zoufalství.

Podobnou zkušenost má i dnešní starosta Jiří Čížek. „Problém byl v tom, že jste takového člověka chytli, předali ho policii a on se vám tam večer odkudsi vrátil znovu. Nepopírám, že pak jsme to už řešili po svém,“ říká starosta.

U paní Šrámkové se věci postupem času začaly obracet k dobrému. „Za peníze, které jsme dostali, jsme tady o kus dál postavili nový domek. Tu dobu mi však připomíná ještě jedna věc. Tedy věc…. Přesně 15. srpna 2002 se mi narodil vnuk. V den největší povodně. Říkáme mu Plaváček, pochopitelně právě slaví patnácté narozeniny. A opravdu se skutečně bojí vody,“ říká žena, na jejíž tváři se konečně objeví úsměv. Pak za námi zavírá vrata a laskavě volá na své kočičky.

Je krásný letní den 14. srpna 2017. Takových obcí jsou mraky. Život v nich pulsuje každodenním životem. Ptáčkové cvrlikají. Skoro idylka. Jenže tahle vesnice je úplně jiná. Má za sebou děsivou zkušenost. Ta se jmenuje Povodeň…