Téměř do posledního místa zaplněný sál nejprve vyslechl hlavní proslov známé pražské herečky Táni Fischerové, kterou krátce nato vystřídala u řečnického pultu režisérka Kristýna Vlachová, autorka dokumentárního snímku Poselství Jana Palacha.

„Jan Palach není pomníkem, ke kterému v okamžiku výročí pokládáme květiny. Jeho odkaz je bez jakékoli nadsázky stále živý. I v dnešní době plné pokrytectví, diktátu peněz, arogance mocných, korupce i zisku na úkor druhých a bezcitnosti vůči slabým tady září Janův odkaz. Nepochybujme o tom, kde by dnes stál. Hodnoty, za které on, Jan Zajíc a jiní položili své životy jsou trvalé a nadčasové. Je třeba je stále ctít, žít a bránit je. Dobro a zlo jsou a budou existovat v každé době a v každé společnosti, i když zlo má pokaždé jiné masky a jinou podobu. Každý si vždy a znovu musí vybrat, na které straně hodlá stát. Proto je pro nás Jana Palach tak důležitý,“ uvedla doslova Fischerová.

V doprovodném programu poté skvěle vystoupili studenti pražského Gymnázia Jana Palacha, jenž vystřídaly na pódiu zástupkyně studujících z Gymnázia Jana Palacha Mělník a posléze s krátkým pásmem i žáci místní základní školy. Závěr slavnostního setkání patřil vynikajícímu pěveckému sboru z Nymburka Hlahol, který po třech skladbách nakonec zazpíval státní hymnu a učinil za letošní poctou Janu Palachovi důstojnou tečku.

LETOS BY SE DOŽIL SEDMDESÁTI LET

„Na protest proti všemu, co se tady děje. Proti nesvobodě slova a tisku. Říkejte to všem…,“ vzkázal z nemocnice, kam byl převezen s těžkými popáleninami. V dopise, který zanechal napsal „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku…“ Na protest proti pokračujícím ústupkům okupantům ze strany tehdejší politické reprezentace se 16. 1. 1969 v horní části Václavského náměstí v Praze upálil. Umírá tři dny nato.

Před Janem Palachem, již v září 1968, provedl v Polsku stejný čin Ryszard Siwiec. Jeho protest byl všemi oficiálními médii zamlčen a dodnes je málo známý.
5. listopadu 1968 se na hlavním náměstí Chreščatyk v Kyjevě upálil jednačtyřicetiletý disident Vasil Makuch na protest proti komunistickému totalitnímu systému, koloniálnímu stavu Ukrajiny, politice rusifikace a agresi SSSR v Československu. Zemřel den nato. Jeho čin byl také dlouho zamlčován.
20. ledna 1969 se v Budapešti v zahradě Národního muzea polil benzínem a zapálil Sándor Bauer, šestnáctiletý student průmyslovky. Zemřel v nemocnici po třech dnech.
V dubnu téhož roku se pokusil upálit lotyšský student Elijahu Rips, který čin zejména díky rychlé pomoci kolemjdoucích přežil.