Jak vysvětluje historik mělnického muzea Lukáš Snopek, bez mobilních telefonů, internetu a způsobů, jak rychle šířit informace, byl jediným informačním zdrojem pouze tehdejší tisk a třeba i televize. Co se ale vlastně stalo a jaký toho byl skutečný rozsah lidé dlouho nevěděli.

Jak vysvětluje, černobylská katastrofa se do vyprávění mezi lidmi dostala jen v takovém měřítku, jak jim vedení státu tehdy dovolilo. Jaké informace oficiální místa nepropustila, o tom se prostě nevědělo. „V televizních novinách, nebo v dobovém tisku, se objevila nanejvýše nějaká krátká zpráva. Objevilo se to až třeba týden poté, co byl radioaktivní mrak dávno nad střední Evropou,“ zavzpomínal Lukáš Snopek. Tou dobou ale nepochybně měla radiace neblahý vliv na obyvatelstvo. Státní aparát tvrdil, jak je všechno pod kontrolou, ale dobové materiály zpětně toto tvrzení v ledasčem zpochybňují.

Při vzpomínání na dobu po výbuchu Černobylu se objevuje i další problém: lidé se báli o nehodě hovořit. Když už na ni padla řeč, tak jen doma, pokoutně a jen v rodinném kruhu. „Lidé byli odkázáni na oficiální zdroje. Někdo mohl vědět více, pokud měl kontakty v Sovětském svazu. Ale mobily nebyly, informace se nedaly tak snadno šířit, jako dnes,“ poznamenal historik.

Vzpomínky na Černobyl se tedy nesou v době šeptandy, obav, co se vlastně stalo a propagandy, že je vše v pořádku. Jedním slovem: strach.