Etapa dvanáctá, 5. dubna. Alcuéscar – Cáceres, devětatřicet kilometrů.

Nejprve něco pro milovníky poezie: ,Byl to sice trochu stres, ale dnes jsem došel do Caceres.“ A k tomu pár údajů pro milovníky statistiky: 280 kilometrů za mnou a 654 kilometrů přede mnou.

A teď na vážnou notu. Stres ve skutečnosti neprožívám, protože na nepříjemné věci nemám ani pomyšlení. Má mysl se upíná k takovým věcem, kdy dát přestávku a kolik ujít kilometrů nebo jak si ošetřit nohy, protože dostávají docela dost zabrat. Při větších štrekách, jako byla třeba ta dnešní, se musím soustředit, abych překonal bolest, která mě provází. Dál už zbývá jen časna pozorování krajiny, zvířat, lidí, zvyků a obyčejů.

Těším se z takových věcí, jako je krásně rozkvetlá louka nebo letící čápi. K tomu občas potkám zajímavé lidi, kteří jdou stejnou pouť jako já. Něco si povíme anglicky, něco mimicky a zažíváme radost z těchto setkání. Některé poutníky potkávám často, jiné málo a někoho poprvé.

Většinou se ale snažím jít sám celý den a vůbec mi to nevadí, naopak. Dokonce mě asi před týdnem vyděsila polská poutnice, když mi sdělila, že by chtěla jít se mnou až do Santiaga. Jednak jsem si s n í zase neměl tolik co říci a jednak při jejím tempu, kdy každou chvíli zastavovala na kuřáckou pauzu, bych do cíle došel snad ještě déle, než si dala za cíl Lilian z Kolumbie. Byl jsem už rozchozený, a tak jsem jí utekl, myslím, že o pěkných pár etap.

Zatím mi vyhovuje, když prohodím s někým pár slov na trase a večer si v klidu popovídám v ubytovně. Zatím si nejvíce rozumím s Francouzi, jsou nejpřátelštější. Jeden z nich mě pozval včera večer do Paříže, já jeho na oplátku k nám. U Piéra se ještě musím na chvíli zastavit. On pravidelně jede kus trasy, někdy i celou taxíkem nebo autobusem, ale vždysky všechny informuje, kde se dá v cíli dobře najíst. V tom je na něho spolehnutí. I dnes jel celou trasu autobusem.

Někteří lidé se zase chovají rezervovaně, až vlažně. My samotáři jsme v menšině, většinou jdou manželské páry nebo menší skupinky.

Na dnešní etapu jsem se vydal spolu s ostatními krátce po sedmé, zašli jsme nejprve do baru naproti klášteru na snídani. Dnešní etapa měřila 26 kilometrů, a to jsem ještě netušil, že si ji prodloužím.

Nejdříve jsem myslel, že nebudu moci přiblížit krajinu, neboť byla podobná těm, které jsem už popisoval. Korkové duby a mezi nimi pasoucí se dobytek, pak velká rovina obklopená ze všech stran horami, plná nedozírných zelených luk, protkaných pampeliškami, sedmikráskami a heřmánkem. A plných obrovských stád ovcí. Provázel mě stále cinkot jejich zvonců. Byl to nádherný pohled.

Ovšem přece jen se v něčem ta dnešní cesta od předchozích lišila. Byla doslova zavalena památkami z římských dob. Nejvíce mě zaujaly tři obloukové kamenné mosty.To byly naprosté skvosty a navíc všechny naprosto funkční. U každého z nich jsem krátkou chvíli spočinul, obdivoval jejich architektonickou krásu a lidský um, který jim umožnil přečkat dlouhá staletí. Představoval jsem si, jak to asi tenkrát bylo, v těch dobách, které daly jméno cestě Via de la plata, po níž jdu.

K dalším památkám na římské doby patřily staré milníky. Některé byly zasazeny v zemi a jiné, ať už celé anebo jen jejich úlomky, byly volně v trávě. U všech byl na cedulích popis. Říkal jsem si, že u nás by nemohly ležet v trávě jen tak, určitě by skončily jako ozdoba některé zahrady.Vida, o co Piére přichází, když jezdí autobusem.

Protože mám vyzkoušeno, že se mi jde nejlépe po ránu, šel jsem pět hodin téměř bez zastávky. Díky tomu jsem byl v cíli etapy kolem patnácté hodiny. Už mě docela bolely nohy, ale stále jsem váhal, zda nemám dojít až do Cáceres, což je dalších dvanáct kilometrů a cesta začíná stoupáním.

V tu jsem viděl Dánku, kterou jsem potkal dnes už víckrát a už vypadala, že mele z posledního. Zrovna si ošetřovala zkrvavené nohy. Zeptal jsem se jí, jestli zůstává nebo jde dál. Odpověděla odhodlaně jedním slovem: ,,Go!“ Tak jsem tedy udělal též go! a došel do Cacéresu.

Těsně před městem se mi naskytl nádherný pohled na následující výjev, traktor orající pole a v čerstvě vyryté brázdě za ním jeden čáp za druhým. Nejméně sto.

Poslední kilometry jsem už pořádně cítil v nohách a hrozně mě pálila chodidla. Musel jsem však jít, protože nejhorší je, když člověk ve stavu, kdy je nadoraz, udělá přestávku. To se pak velmi těžce rozchází a dostává do tempa. Když jsem pak ušel ještě pár dalších kilometrů městem a už jsem téměř nemohl, uviděl jsem nápis Motel.

Bylo to pár metrů do kopce, ale připadaly mi nekonečné. Cena byla naštěstí příznivá, a tak jsem si koupil hned dvě noci, abych zítřejší den mohl vyřizovat věci po internetu a také odpočívat, prát prádlo a dát nohy dohromady na další etapy.

Lubomír Brož