„Začalo to už v dětství, když jsem poprvé uslyšel – jak naši říkali, tu starou muziku, tedy taneční hudbu z třicátých let. Starou? Hned mě napadlo, že tam já jsem doma,“ říká architekt Tomáš Michálek, muž naprosto svérázného vnitřního života. „A teď už říkám, že já jsem doma tady, kdežto vy jste tam, ve vaší současnosti, a tedy mé budoucnosti…“

Šatník má ve stylu třicátých let
V patnácti letech už šel do tanečních kursů v dědečkově fraku, s „monoklem“ na nose a s hůlčičkou v ruce. Jako student pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové už běžně chodil v elegantních šatech dle střihu třicátých let. Dnes ani jiný šatník nevlastní a obklopuje se rád i dalšími věcmi běžnými v dekádě, kterou prociťuje jako svou, byť ji reálně nikdy neprožil - v letech 1928 až 1938.

Deset zaslíbených let 1928 – 1938
„Naše takzvaná první republika vznikla sice už v roce 1918, ale nějakých těch deset let trvalo, než jsme se vymanili z životních stereotypů rakouského mocnářství. A rokem třicet osm své prožívání té doby končím, protože se nechci dočkat následných traumat z Mnichova a kapitulace, která poznamenala ducha a sebevědomí převážně mužské populace až do vaší současnosti. Vracím se tedy zpět k roku 1928 a – o deset let starší – prožívám a objevuji onu dekádu znovu.“

Cítíte se zdráv?
Pokud se strachujete o duševní zdraví pana Michálka, pak naprosto zbytečně. Jeho vcítění se do let minulých nijak nezastiňuje vnímání „naší“ doby. Je úspěšným architektem, používá mobilní telefon i počítač. Živí rodinu, která mu jeho hobby toleruje. Sám sebe bere s nadhledem a s úsměvem: „Používám divný psací stroj, který má před sebou televizi…“

Dneska frčí Běhounek
Jeho největším požitkem zůstává hudba, u které to všechno začalo. A co „u něj“ zrovna frčí? „Přece Kamil Běhounek, úžasný harmonikář, to musíte slyšet. Nebo orchestr Gramoklubu, jasná jednička. A potom samozřejmě nejnovější americké šlágry a ti tři králové – Goodman, Ellington, Basie.“

Tomáš Michálek zkrátka vnitřně prožívá léta, která my známe jen z filmů pro pamětníky. Před tímto biografem ale architekt z Kostomlat varuje: „Moc naší reality neuvidíte, spíš jsou to pohádky, jaké ostatně znáte i z vaší produkce. Doporučuji snad jen Lidé na kře s Lídou Baarovou z loňského roku, nebo Panenství, to je letošní film…“