Už když byla malá, sbírala venku kočky, psy nebo ptáky, kterým bylo mizerně, a nosila je domů. „Měla jsem štěstí, že jsou moji rodiče hodní a tolerantní, spolu se mnou pokaždé ta zubožená zvířata, která jsem sbírala cestou ze školy, dávali dohromady," vzpomíná Jaroslava Tichá.

Jejím snem bylo stát se veterinářkou. Nejdříve se ale musela dát na řemeslo, aby měla nějakou jistotu. A tak se učila elektrikářem. Pak ale hned mířila na zemědělskou školu.

Když ji musela po čase ze zdravotních důvodů opustit, nevzdala se. Našla si práci u veterináře a později v chovatelských potřebách, tehdy také složila zkoušky na stříhání psů a stala se z ní psí kadeřnice. Ve stejné době už také působila v mělnickém útulku. „Měli tam například fenu německého ovčáka s jedenácti štěňaty, která jsem po práci jezdila krmit z lahve," vypráví.

Do útulku pak šla na čas pomáhat. Nastoupila v den svých narozenin před deseti lety. A už tam zůstala.

Mezi zvířaty je v práci i doma. Obě feny, které tam má, pocházejí samozřejmě v útulku. Barunce, voříškovi, který měl mezi předky bulteriéra, tam dokonce před lety pomáhala na svět. „Kikina, kříženec knírače, se zase do útulku dostala jako štěňátko, když ji chtěli původní majitelé utopit v žumpě. Dalších dvou útulkových pejsků se ujali moji rodiče," říká Jaroslava Tichá, která má doma ještě kocoura Matýska, morčátka, králíky… A prasátko. Žádný chlívek ale nepotřebuje, je to domácí typ. Göttingenské mini prasátko.
„Šlo o nevhodný vánoční dárek, se kterým si jeho majitelé nevěděli rady. Neměli podmínky, aby se o selátko mohli starat, tak volali k nám do útulku o radu, nechtěli, aby skončilo na pekáči. A náš Lumírek měl právě šesté narozeniny…"

Prasátko dostalo jméno Rozárka. Když ale zlobí, říkají mu v Malém Borku Jitrnice nebo Kotletko.
Tříkilovému prasátku chutná. Má rádo piškoty, suchý chléb, zeleninu nebo vařené brambory… A všechno, co dostanou do misek psi a kočky. '

„Když jsme si Rozárku přivezli, měla tři kila. Jako dospělá by prý měla dosáhnout patnácti až třiceti kilo, když prý nebude jíst víc, než potřebuje. Tak počítáme se čtyřiceti," směje se Jaroslava Tichá.

Rozárka je prý pěkně tvrdohlavá. Ale i chytrá. Učí se podobné povely jako štěňata a doma už chodí na kočičí záchůdek. A když si chce schrupnout na gauči, dokáže si to zařídit. „Jak má těžší pozadí, sama se tam nevyškrábe, tak kvičí pod gaučem tak dlouho, dokud jí nepomůžeme zadek zvednout."

Vedle kvičení se obývákem Jaroslavy Tiché ozývá už zase i mňoukání. Na spánek až do rána může zapomenout. Tři malinká koťata se domáhají své lahve… „To je v pohodě, se třemi to jde rychle," mávne rukou. Aby ne, Koťat, která by bez ní neměla šanci přežít, mívá totiž někdy doma až dvacet.