Studna v mělnickém podzemí při čvtrtečním potápěčském průzkumu žádné poklady nevydala. Stovky let staré mince, které byly hlavní nadějí průzkumu pod hladinou, se mohou skrývat v nánosech bahna na dně. Tam se ale potápěč nedostal.

Přestože ve studni našel jen cihly, střešní tašky, kládu a letitý visací zámek, průzkum zklamáním nebyl. Středověkými podzemními chodbami až ke studni budou totiž už o letošní velikonoční sobotě procházet první návštěvníci.

Studna, která byla včera laserovým měřičem přesně změřena, se navíc dostane do Guinessovy knihy rekordů jako nejširší v českých zemích. „V nejširším místě nad hladinou měří přes 4,5 metru,“ řekla po průzkumu mluvčí radnice Helena Vavřinová.

Návrat potápěče, který byl během své mise nejméně padesát metrů pod náměstím, byl dramatický. Ve chvíli, kdy se nacházel asi patnáct metrů od povrchu podzemní chodby, se zastavil vrátek, který ho táhl k cíli. Příčinou byl zřejmě výpadek elektřiny. Přestože hlásil, že na plošině nad hladinou počká, jeho kolegové zabrali a vytáhli ho ručně. K úhoně nepřišla ani skleněná lahev se vzorky vody nabrané ze studny, kterou čeká rozbor.
Práce na zpřístupnění studny začaly po statickém průzkumu a dalších přípravách loni v listopadu. Tehdy byla asi sto padesát metrů dlouhá chodba plná suti a bahna, a tak byla těžko přístupná. Podobně vypadají i další ražené chodby a sály v podzemí.

Jeho zpřístupnění zůstává největším mělnickým snem, který by mohl do města táhnout davy turistů. „Chceme otevřít další části podzemí, na to ale musíme sehnat peníze,“ řekl o nákladném záměru místostarosta Jaromír Kovářík.

Do podzemí se v minulosti skrývali Mělničané při požárech dřevěných domů na povrchu a možná i ve válečných časech před nebezpečím.

S nadšením a závratí stojím na samém kraji studny v mělnickém podzemí. Zírám do hlubiny, kde se šestačtyřicet metrů pode mnou leskne hladina vody, a jsem ráda, že jsem zajištěná jako horolezec nad propastí.

Za pár dnů už se na místo, ze kterého natáčím záběry pro web Deníku, nikdo nepostaví. Do studny budou moci návštěvníci nahlédnout jen z bezpečné vzdálenosti přes mříž. Přesto je v podzemí čeká silný zážitek.

Ze dvora v ulici Legionářů scházím po točitých schodech do podzemí a mířím ke studni sto padesát metrů dlouhou chodbou, kterou ve zlých časech už před šesti sty lety nosily mělnické ženy ve vědrech vodu. Právě do podzemí tehdy lidé utíkali před požáry dřevěných domů na povrchu a možná i před válečným nebezpečím.

Dnes je na náměstí vysoko nade mnou naštěstí jen ruch všedního dne. V podzemí pobíhají muži s potápěčskou technikou. Nad studnou už se houpe plošina, která potápěče s kamerou, laserovým měřičem a další technikou snese dolů. Za chvíli už musí být v chodbě ticho jako v kostele, které svým vrčením ruší jen vrátek, spouštějící muže k hladině. A je tam. Záběry, které právě snímá, sleduji na monitoru.

S napětím čekám, jestli najde poklad z dávných časů. Naděje, že se na dně studny skrývají nějaké vzpomínky na středověk, se ale záhy rozplývá. Pod sloupem vody jsou totiž silné nánosy suti a bahna. Jestli jsou cenné nálezy až pod nimi, snad je časem odhalí archeologický průzkum. Dnes vydala studna jen pár cihel, střešních tašek, dřevěnou kládu a rezavý visací zámek.

Pak potápěč studnu měří – a rekord je doma! Šíře přes čtyři a půl metru nad hladinou znamená pro Mělník zápis do české Guinessovy knihy rekordů. Je jisté, že má v celé zemi nejširší studnu.

A už zase vrčí vrátek, potápěč se po asi třiceti minutách vrací. Náhle je ticho, muž zůstává viset asi patnáct metrů pod krajem studny. Technika zklamala, a tak musejí zabrat silní chlapi a potápěče ručně vytáhnout.

Akční část dne mám za sebou, pomalu se vracím podzemní chodbou k dennímu světlu a až teď si všímám prasklin ve vlhkých kamenech nade mnou. Ale žádný strach, statici s dělníky tu strávili hodně času a podzemí je bezpečné. Už o velikonoční sobotě.