Vůbec jsem se jí nedivila. Vždyť při posledních povodních málem přišla o svou maminku. Velká voda se přihnala s tak nečekanou razancí a silou, až začal praskat dům právě v místech, kde maminka spala. Zachránili ji. Část domu spadla.

Druhý den zavolala Věra Červenková sama. Řekla mi, že celou noc myslela na to, že mě odmítla, ale že chce do nějakého média říct, jak je za všechno vděčná. A jak velký podíl na její pomoci mají pracovníci mělnického červeného kříže.

Chápala jsem, když jste se mnou nechtěla mluvit. Museli jste prožít hotové peklo.
Je toho na nás moc. Nikomu nepřeji to, co se stalo nám. V Javorníku na nás asi pozapomněli. Měli nás evakuovat, ale my tu zůstali. I s maminkou, která má Alzheimerovu chorobu. Maminku jsem vytáhla z domu sama.

Co se u vás vlastně stalo?
Když se přivalila voda, byla celá rodina doma. Já s mužem, starší dcera, syn a maminka. A ještě přítel dcery. Bylo to někdy mezi desátou jedenáctou večer. Vylil se potok, ale už bylo pozdě. Dveře ani okna nevydržely a valila se k nám voda. Já jsem křičela, že barák v místě, kde je maminka, praská. Museli jsme se přebrodit od domu pryč. Byla tma a nic nebylo pořádně vidět, jen cítit chladnou vodu. Bylo to smutné. Čekali jsme už jen na to nejhorší. V baráku nám plavaly ryby a všechno možné. Co my už toho prožili a prožíváme celý život. Jsem maximálně vyčerpaná.

Musí to být strašný pocit.
Chce se mi pořád brečet, protože to stále vidím živě před sebou. Je to hrůza a nikomu, přísahám že nikomu, bych to nepřála. Člověk všechno buduje vlastníma rukama a za chvíli je to pryč. Jsme v šoku.

Říkala jste, že vám hodně lidi pomohli?
Ano. Chtěla jsem si s vámi popovídat a skrze vás všem moc poděkovat. Udělala jsem si seznam. Moc děkuji paní Aleně Herinkové z červeného kříže v Mělníku. Byla u nás i s manželem. Paní Novotné z Jeseníku a celému Českému Červenému kříži. Haně, Ludvíkovi, Katušce, Pavlovi, Honzovi a dalším, které ani neznám jmény, ale telefonuji si s nimi. Pomáhají mi psychicky. Organizaci Adra, Charitě, vojákům, kteří tu s mojí dcerou a synem dva dny makali. Já jsem se psychicky zhroutila a dál už nemůžu. Velké díky patří i panu faráři z Javorníka a starostovi Jiřímu Jurovi i za další pomoc, kterou nám poskytli. Ale hlavně mojí rodině. Jsem ráda, že žijí. Nikdo nám nemohl z baráku pomoct. Ale museli jsme se odtamtud nějak dostat, protože se rozpadal. I když je to takhle, jsem strašně ráda, že jsou naživu.

SBÍRKA MĚLNICKÉHO ČERVENÉHO KŘÍŽE POMOHLA ZATOPENÝM LIDEM

Náš dům byl zaplavený v roce 2002. Sama dobře vím, že rodina a přátelé nám byli největší oporou.
Pořád mi říkají, že bude lépe. Chtěla bych moc poděkovat i švagrové, která nás u sebe nechala v Jeseníku přespat. A také rodině přítele mé dcery, že nás z té špíny u sebe přijali. A to prosím zmiňte taky, že hodně děkuji paní Miluši z Brna. Ta se ozvala úplně jako první. Nevím, odkud se o nás dozvěděla. Poslala nám dva balíky a tisíc korun. Takových lidí je strašně málo. Jsou ale na světě a já jim všem moc děkuji, i když to, co jsme zažili, pořád zůstane a nedá se to nikdy vymazat.

Dokáže mít vůbec člověk po takovém zážitku z něčeho radost?
Vojáci byli strašně zlatí lidé. I ti z Mělníka. Měla jsem pocit, jako kdyby byly Vánoce. Jako kdyby do toho strašného snu vstoupil Bůh. A já myslím, že při nás stojí, protože v tom pekle byl zázrak, že jsme zůstali naživu. Opravdu myslím, že nás měli evakuovat. Ale bylo to strašně rychlé.

Zastihla vás povodeň i v roce 1997?
V tom roce jsme měli ve sklepě jen dvacet centimetrů vody, ale teď nás to vzalo úplně. Bydlíme blízko potoka a já mám teď hrozný strach. Manžel navíc spadl před pěti lety ze stromu mezi kameny a málem mi umřel v náručí. S dětmi jsme ho zachránili. Byli jsme ale na odlehlém místě a sanitka nás hledala dvě hodiny.

Je až neuvěřitelné, kolik toho zkusí jedna rodina.
Zlého už jsem si prožila dost. Když vidím, jak celoživotní práce a snaha budovat si domov je během chvíle pryč. Všichni říkají, že bude lépe.

A co si myslíte vy?
Jsem věřící, takže v to věřím také a myslím, že bude. Kdybych neměla děti, dávno už tady nejsem. Máme toho moc, ale přesto jsem si maminku nechala u sebe.

Máte nemocnou maminku, manžel má zdravotní následky po pádu. Pečujete o ně sama?
Musím pomáhat mamince do vany a zvedám ji. Navíc je to tu vše celé pobourané. Snažím se v těch podmínkách pracovat, ale zvedat maminku a ještě pomáhat manželovi, to je náročné. Zkoušela jsem sehnat nějakou sociální pomoc, ale řekli mi, že dokud má člověk funkční nohy, tak si musíme poradit. Ale to nevadí. Snaží se nám pomoct ostatní, a za to jsem vděčná.

Paní Herinková mi říkala, že jste skromná…
Já jsem každému za všechno strašně vděčná. Když kdokoliv přijde, pohostím ho jak budu moct. Vždycky jsem taková byla. Jsme prostě takoví obyčejní lidé, kteří se sami snaží žít. Nemáme žádné vedlejší úmysly. Měla jsem špatný pocit, že si třeba někdo myslí, že z toho chceme mítnějaký prospěch. Jsou tady takoví, od kterých už jsem slyšela hrozné věci. Chci zůstat skromná a moje děti taky. Byla tady paní z pojišťovny, která vyprávěla o lidech, kteří měli vodu ve sklepě a řešili, že jsou zamoření a kdesi cosi. Když přišla k nám, nevěřila vlastním očím. Nechápala, když jsem jí říkala, že co nám pojišťovna dá, to nám dá, protože budeme muset stejně hodně investovat. Potřebuji pořádná okna, protože když jsme seděli v kuchyni a začala nám těmi původními protékat voda… Katastrofa.

Po takové události chce mít asi člověk hlavně střechu nad hlavou a být zdravý.
Přesně tak. Kdyby manžel nespadl z toho stromu, bylo by to jednodušší. Tolik věcí, co se nám stalo. Loni zemřel tatínek. Syn z té námahy a všeho kolem onemocněl, měl horečky, bolí ho záda. Ale já nemohu pořád někoho prosit o pomoc. Nikdy jsem taková nebyla. Každý halíř, každou korunu jsme dali dohromady vždy sami. Nyní ale nastala taková situace, kdy to bez pomoci nejde. Snad chápete. Jsem na to ale s dětmi prakticky sama. Sice jsme uvažovali, že dům prodáme, ale když jsem zjistila, jaké je bydlení v paneláku, chtěla jsem se vrátit. Nejprve jsem nechápala ostatní, kteří se chtěli vrátit do zatopených domů, ale je to touha po svém domově, který člověk buduje celý život. Doma je doma.

Budeme vám držet palce.
Radši pěsti. Ale to je život, kterému se neubráníte. A musíte se přes něj přebrodit sám. Přesto za celou rodinu všem moc děkuji a pozdravujeme paní Herinkovou. Peníze jsou sice důležité a potřeba, ale nic není na světě důležitější než štěstí a zdraví. Jakmile nemáte štěstí, může vás srazit auto nebo třeba voda a je jedno, jak moc jste zdraví. Dříve jsem rozdíl mezi štěstím a zdravím nechápala, ale nyní jsem pochopila. My úplně zdraví nejsme, ale bez štěstí bychom tu ani nebyli.

Javorník na Jesenicku byl jedním z nejvíce postižených míst, které před měsícem zasáhly ničivé povodně. Úřady tam tehdy vyhlásily stav nebezpečí.
Velká voda si při záplavách vyžádala celkem čtrnáct lidských životů.

ZUZANA DVOŘÁKOVÁ