Je sobota ráno před devátou hodinou. Mrzne, až praští. Teploměr ukazuje asi deset stupňů pod nulou.

K fotbalovému hřišti ve Velkém Borku se pomalu scházejí děti táhnoucí sáňky nebo boby. Některé z nich nechaly dopravní prostředky doma a na záda si hodily batoh. Jiné děcko má zase v ruce kbelíček či tašku s nějakými zrníčky.

Kam vyráží a co to s sebou vláčí? Jdou společně se svými rodiči za zvířátky k lesu. A nekráčí s prázdnou. Každý nese nějakou tu dobrotu pro sýkorky, kosáky, bažanty, zajíce nebo vysokou zvěř.

Někdo se na cestu dlouhou přes dva kilometry vydává s taškou plnou suchého pečiva, jiný bere svazek mrkve nebo pytlík ječmene. Sem tam je vidět i slunečnice či proso.

Je jasné, že borečtí kluci a holky na své zvířecí kamarády v tuhých mrazech nezapomínají.

Hlouček dětí a dospěláků, se mnou v patách, se prodírá polní cestou zavátou sněhem na sever od vesnice.

Po necelé půl hodině jsme na místě. Před námi je pěkný zásyp tamních myslivců a nedaleko něj stojí posed. Přátelé strádající zvěře v mžiku ověšují borovičky pochoutkami a krmení sypou také pod stříšku do zásypu.

Taťkové mezitím připravují oheň na ohřátí svých zkřehlých ratolestí a opečení špekáčků.

Po lesní hostině se zase všichni spokojeně vydávají zpátky do vesnice. První společné krmení zvěře se vydařilo. Všichni si užili příjemné zimní dopoledne.

Jiří Říha