„Byla bych raději, kdyby mrzlo a padal sníh než tohle, musíme jezdit s pláštěnkou,“ řekla mi maminka tlačící kočárek k náměstí Míru a dodala, že má zimu ráda, ale už se nemůže dočkat jara.

Rozhodl jsem se totiž vypravit do města, abych zjistil, jaká je tam za deštivého dopoledne situace a jak lidé snášejí mokré počasí.
Tuhé mrazy minulých dní vystřídal déšť. Když jsem jel ráno do práce, voda na silnici nebezpečně přimrzala. Naštěstí jsem dojel bez problémů. Zajímalo mne však, jak vypadá situace na chodnících a silnicích v centru města.

Ještě ráno se chodník před redakcí pěkně smekal, po chvilce ale vrstva zmrzlého ledu a sněhu roztála. Ve městě to bylo podobné, a tak už lidé nemuseli mít takové obavy z kluzkého povrchu. I když člověk nikdy neví, kdy a kde sebou plácne…

Lidé s deštníky chodili sem a tam, ale bylo jich znatelně méně než v kterémkoli jiném dni. Nebyl zase tak hrozný liják, ale kdo by zbytečně lezl do takové čvachty, když může zůstat v teple domova nebo v práci – ten domov by ale byl určite lepší…

Mladík s igelitkou nad hlavou, kterého jsem zastavil u kašny, mi pověděl, jakou má z počasí radost. „Kruciš, nevzal jsem si doma deštník a teď jsem úplně durch, kdybych ho měl, tak by určitě nepršelo,“ řekl Martin z Mělníka.

Za chvilku jsem mohl kňourat i já, když jsem zjistil, jak je voda mokrá. Auto, které vjelo do kaluže u chodníku, mi ošplouchlo nohavice u kalhot. Ale co, stejně už chtěly vyprat.

Přes útrapy, které jsem včera pod tíhou kapek prožil, jsem později u horkého čaje v redakci dospěl k závěru, že to nebylo až tak šílené, jak píšu. Včerejšek byl stejný jako každý jiný den, jen lidé běhali rychleji, aby unikli dešti (nevím však, jestli se jim to povedlo) a auta jezdila pomaleji, protože to místy ještě klouzalo.