Ivan Černý

Pětačtyřicetiletý elektrotechnický inženýr pracuje u soukromé firmy jako vedoucí oddělení. Jak sám říká, je spokojeně ženatý, má dvě dcery a celý život bydlí v Mělníku. Rád se stará o zahradu a rodinný domek, posledních šest let je jeho největším koníčkem trénování volejbalu. Sám od mládí hrál a volejbalem žije také celá jeho rodina, trénování se totiž věnuje i manželka a starší dcera. Občas vyrazí na lyže nebo na kolo, rád si zaplave.

Sportem, kterým se jako trenér zabýváte, je volejbal. Jak jste se k této hře dostal?
Na začátku 6. třídy se dělal nábor do nového družstva, tak jsem to zkusil. Nebyl to můj první sport, ale u volejbalu jsem vydržel.

Čím vám učaroval natolik, že se mu dlouhodobě věnujete?
Měli jsme úžasnou partu. Kolektivní sport, kde jsme spolu hráli kluci i holky dohromady. Z té doby mám nejlepší kamarády a kamarádky.

Trénujete kadetky. To jsou dívky ve věku, kdy už mají své rozmary, prosazují vlastní názory. Jste na ně přísný? Dokážete tolerovat jejich občasné vrtochy?
To je velice složitá otázka a občas si myslím, že bych si měl dostudovat kus psychologie. Snažím se být přísný, ale jen do určité míry, protože puberta je puberta. Někdy jsou jejich vrtochy v pohodě, ale někdy vám brnkají nervy. Takže určitě jsou přísnější trenéři, ale já zastávám názor, že mě ten sport musí především bavit, musím se na trénink těšit. Chci, aby se na tréninku makalo, musím tam ukázat, že se chci zlepšit a jsem ochoten pro to udělat všechno. Nesnáším nekázeň a neúčast na tréninkách. Takže občas je to boj, který ale musím vyhrát já a pokouším se o to různými způsoby. Volejbal je kolektivní sport, takže občas jsme řešili i osobní problémy mezi některými hráčkami. Někdy se stane, že musíte někoho vyhodit z tréninku a už jsme se s některými rozloučili úplně. Ale snažím se je chápat a nebýt úplný pes. Myslím, že se snažím být takový, jaký byl můj první trenér pan Légr.

Co myslíte že je důležité k tomu, aby byly dívky ve hře úspěšné?
Tak jako v každém sportu. Musejí mít v sobě na jedné straně bojovnost, touhu po vítězství, ale i disciplínu, vytrvalost a fyzické předpoklady. A na rozdíl od individuálních sportů potřebujete ve volejbale takových stejných alespoň deset.

Nakolik je pro vás důležité vítězství vašich svěřenkyň?
Přestože trenér přímo nehraje, prožívá hru stejně jako hráčky. Pro mě je důležité, aby se družstvo neustále zlepšovalo. Radost z vítězství mám především, když je pracně vybojované. Vyhrát nad slabým družstvem netěší.

Berete prohru při důležitém utkání jako osobní selhání?
Určitě ano. Jako trenér musím holky nejen připravit jak po fyzické a psychické stránce, ale musí se mi podařit je během zápasu vyhecovat k nejlepšímu výkonu.

Jak vůbec vnímáte prohru?
Nejtěžší je prohrát zápas, o kterém si myslíte, že šel vyhrát. Všechny zápasy, někdy i tréninky, doma probíráme celá rodina.

V poslední době se vašemu týmu daří, dívky si připisují jedno vítězství za druhým. Jaké jsou vaše největší trenérské úspěchy, jak je prožíváte?
Ano, letos jsme ze čtrnácti zápasů neprohráli ani jeden, jsme v půlce sezóny a nechci nic zakřiknout, ale náš postup do ligy by nemělo nic ohrozit, i když ve sportu je možné všechno.Trenérské úspěchy nejsou zatím žádné. Toto je družstvo, které vedu za pomoci kamaráda a manželky od začátku již šest let, od mladších žákyň, takže pokud letos vyhrajeme krajský přebor a postoupíme, bude to náš první větší úspěch.

Na hřišti se někdy najdou velmi úsměvné momenty. Vzpomínáte si na takový, který vás i po nějaké době zaručeně pobaví?
Nejvíce úsměvných zážitků je asi ze soustředění, kdy je čas i na zábavu.Vzpomínám například na běh trenérů přes vesnici v pravé poledne v pyžamu.

Myslíte, že je na Mělnicku dost sportovních – volejbalových nadějí? Je tento sport vyhledávaný dětmi?
Máme v družstvu několik talentovaných hráček, až se bojím, aby nám neodešly hrát někam jinam, už dvě bývalé hráčky našeho družstva hrají jinde vyšší soutěž. Přestože volejbal je hodně technická hra, tak dětí, co by tento sport chtěly dělat, je dost. To vidím na družstvu mladších žákyň, které vede moje žena s dcerou a dalšími dvěma volejbalistkami. Co není, tak to jsou trenéři, kteří by chtěli a mohli obětovat svůj čas. Hrozně bych si přál, aby na Mělníku byla jak družstva děvčat, tak i chlapců.

Říká se, že volejbal hrají jen „přerostlí lidé“. Je výška pro tento sport opravdu tak důležitá?
Výška může hodně pomoci, ale není to všechno. Pokud chcete hrát volejbal vrcholově a nejste, jak vy říkáte, přerostlá, tak se musíte smířit s tím, že budete mít šanci s malou výškou spíše na post nahrávačky nebo libera. Určitě z vás nebude blokařka, ale s dobrým výskokem máte pořád šanci na dobrou smečařku. Máme jednu menší hráčku, která se velice dobře uvedla již v zápasech za ženy.

Máte čas taky na jiné záliby?
Pořád ano, ale je pravda, že mě trénování díky úspěchům baví a každý rok mu věnuji asi více a více času.

Určitě máte nějaký vysněný trenérský cíl. Čeho byste ještě chtěl dosáhnout?
Momentální cíl je vyhrát krajský přebor, postoupit do ligy a hlavně se v ní příští rok udržet. Já bych měl spíš jedno přání. Chtěl bych, aby se vrátila éra z mého dětství, kdy bylo družstvo žáků a žákyň, dorostenek a dorostenců, žen a mužů. Byly prostě zastoupeny všechny věkové kategorie a vzniklo několik volejbalových párů a manželství. Taky bych přál všem trenérům, aby se mohli věnovat jenom trénování a nemuseli obíhat sponzory. Snad největším snem každého trenéra je pěkná a dobře vybavená sportovní hala, ta na Mělníku bohužel chybí, a v ní fandící diváci, kterých je u volejbalu zatím málo.

Závěrečná otázka je trošku na tělo, já si ji ale neodpusím. Jak jste na tom s fyzičkou?
Jsou věci, ve kterých už jsou některé holky lepší než já. Ale snažím se občas dělat některá cvičení s nimi, abych jim ukázal, že to jde. Pod dobrou fyzičkou si představuji fyzičku, kterou jsem měl před pětadvaceti lety.