PETR ADÁMEK

V březnu mu bude dvacet let, studuje první rok strojní fakultu na ČVUT, předtím dokončil mělnické gymnázium. Zajímá se o vše, co se týká letectví, kosmonautiky a potápění s přístrojem.


Co si máme pod názvem Expedice Mars představit?
Je to projekt s pětiletou tradicí, jehož cílem je popularizovat kosmonautiku u nás. Na začátku tohoto projektu se přihlásilo dvě stě dětí ve věkovém rozmezí od 12 do 17 let z celé republiky. Na základě několikakolového výběru bylo vybráno deset finalistů, kteří pod mým vedením odjeli do Belgie, aby se zúčastnili kosmonautického výcviku.

Jak jste se k soutěži dostal?
Poprvé to slyšela babička v rádiu. Já jsem začínal v roce 2004, to byl vůbec první ročník této soutěže. Tam jsem byl pouze jako semifinalista, ale nicméně i tak jsem jel na víkend do vesmírného střediska. Rok nato už jsem vyhrál, takže jsem byl na týdenním pobytu, a od roku 2006 se podílím jako organizátor.

Jak vypadala vaše poslední expedice v Belgii?
Celý pobyt tam byl pod vedením belgických instruktorů, takže se také všichni účastníci museli umět domluvit anglicky. V centru, kde jsme byli, je několik simulátorů, na kterých se cvičí skuteční kosmonauti. Jsou tam například simulátory, do kterých nás upnuli a které se s námi točily na všechny strany. V tu chvíli ani nevíte, kde vám hlava stojí. Přitom jsme ještě museli dělat úkoly, třeba něco nakreslit na papír a podobně. A takových simulátorů je tam několik. Absolvovali jsme také přednášky o astronomii.

Jak jste to zvládali, nebylo někomu špatně?
Ne, všichni to zvládli výborně. Naštěstí tohle jsou věci, u kterých se lidem špatně nedělá, ono je to totiž dělané tak, že tělo se točí, ale žaludek zůstává přibližně v těžišti pohybu.

Zažili jste stav beztíže?
Přímo stav beztíže jsme nezažili, ale několikrát jsme se k němu přiblížili. Například v simulátoru, ve kterém jsme byli upnutí v takovém popruhu, a přes kladku na druhé straně se do barelu napustila voda o přesné hmotnosti váhy každého z nás. Cítili jsme, jak nás to nadnáší.
Jaký to byl pocit?
Je to jiné než to, na co jsme zvyklí. I když chcete směrem dolů, tak se musíte odstrčit, nepadáte. Člověk musí svaly používat trochu jinak, než při normálním navyklém pohybu.

Co vás na expedicích nejvíc okouzlilo, proč se tam rád vracíte?
Ta hlavní věc, která tam je, simulátor raketoplánu. Mají také jeho maketu v měřítku jedna ku jedné. A co je největším vyvrcholením výcviku? Přibližně dvouhodinová simulovaná mise raketoplánu, při které jsme byli rozděleni na dvě skupiny. Někdo byl v raketoplánu a někdo v řídícím středisku. Já jsem byl naštěstí v raketoplánu, a to dokonce jako velitel. Sedět v jeho kokpitu je úžasný zažitek! Raketoplán je na hydraulických rukách, to znamená, že se při simulovaném letu celý otřásá, naklání. Jsou to nezapomenutelné chvíle.

Vyzkoušeli jste i skutečné skafandry kosmonautů?
To jsme bohužel nezkoušeli, my jsme měli jenom takové montérky.

Potkali jste se s nějakou známou osobností ?
Ano, celé to zajišťuje Vladimír Remek, ten nás také přijel do Belgie navštívit. A ve čtvrtek se s ním potkáme opět, protože jsme všichni pozvaní na předpremiéru trojrozměrného filmu Cesta na Měsíc.

Jak na vás Vladimír Remek působil?
Je to sympaťák, stejně jako jeho náhradník pan Pelčák (Oldřich Pelčák je pilot, Remkův tehdejší náhradník – pozn. redakce). Oba jsou to lidé, které to baví, stejně jako mě.

Dostat se na tuto expedici je zřejmě prestižní záležitostí. Vnímáte to tak, posunulo vás to někam dál?
Určitě. Pomohlo mi to také vytříbit si, co vlastně chci, co čekám. Když se vrátím zpátky do roku 2005, kdy jsem to vyhrál, tak teď už si říkám, fajn, bylo to hezký, ale pořád chci víc. Ale určitě pro děti, pro každého, kdo se tam dostal, je prestižní už jenom to, že je to takhle medializované. Dětem to pomůže ve škole a třeba se tomu začnou věnovat víc, stejně jako jsem se tomu začal věnovat já.

Když jste byli v Belgii, měli jste možnost blíže poznat tamní zvyky, podívat se do měst?
Na to vůbec nebyl čas.

Takže jste měli nabitý program, nastavený určitý režim?
Ano, po celou dobu je připravený program, který se dá upravit. Třeba když nás přijel na dvě hodiny navštívit pan Remek, tak jsme přerušili trénink.

Jak dlouho jste tam byli?
Tři noci, čtyři dny, dvě noci cesta. Ono to centrum je v polích, u dálnice, kde nic není. Takže kdybychom se rozhodli, že půjdeme na procházku, tak bychjom, mohli jít jen okolo toho centra. A tambychom nic neviděli.

Co se nejvíce líbilo vašim kolegům a dětem? O čem si nejvíce vyprávěli, když se vraceli domů?
Všechny uchvátila zkušenost v raketoplánu stejně jako mě. Velkým zážitkem také bylo jídlo. To tam bylo opravdu nepoživatelné .

To jste měli stravu, kterou se živí opravdoví kosmonauti při cvičení?
Ne, to ne. Dokonce i belgičtí instruktoři nám říkali, abychom si nemysleli, že je to belgická kuchyně. Pokaždé to bylo něco mletého. A začínalo se mrkvovou polévkou.

Přihlásil se letos do soutěže někdo z Mělnicka?
Letos bohužel ne. I když jsme posílali informace o expedici do škol.

Jakým způsobem plánujete příští rok.
Určitě nějaká expedice bude, nejspíš se ji budeme snažit vytvořit v českých podmínkách. Takhle to bylo i předloni. Lidé si sice nevyzkoušeli simulátory, ale i tak to pro ně byl zážitek. Setkali se s mnoha odborníky, kromě pana Remka navštívili třeba také atelier architekta Vlada Miluniće, který navrhl Tančící dům v Praze. A jejich simulovaný let probíhal tak, že jsme je na dva dny zavřeli ve sklepě, kde jsme jim to naaranžovali jako kosmickou loď. A taky to pro ně byl zážitek, museli totiž vydržet v deseti lidech v místnosti čtyři krát čtyři metry.

Tak to pro ně musel být docela tvrdý oříšek.
Ano, taková situace se kosmickým letům blíží, protože kabina raketoplánu je malinká a letí se v sedmi lidech.

Přivedl vás k této zálibě někdo vašich blízkých?
V rodině, co se týká letectví, jsem sám. Potápění je ale také koníčkem mého strejdy.

Co vás na kosmonautice nejvíce zajímá?
Dobrodružství, přínos vědě. Já jsem technokrat, takže ta technika mě hodně zajímá.

Souvisí to také se školou, kterou nyní studuje?
Určitě, dělám strojní fakultu, chci se věnovat oboru letecké inženýrství.

Máte také jiné koníčky, čemu se ještě věnujete?
Potápění. Letos se chystám udělat instruktorský kurz. Živit se tím nechci, ale proč si tím nepřivydělat. Nejlepší potápění jsem zatím zažil v Egyptě, byl jsem ale pod vodou také třeba v Dominikánské republice. Tam to bylo taky hezké, ale v Egyptě je pod hladinou víc života, je barevnější. Zatím jsem byl nejvíc v osmatřiceti metrech pod vodou.

Přemýšlíte o tom, čím byste se chtěl v budoucnu živit? Plánujete? Máte nějaký sen?
Jednou bych chtěl mít vlastní firmu a navrhovat a konstruovat malá letadla. To by se mi líbilo. A teď, když naše republika vstoupila do Evropské kosmické agentury, mohl bych pracovat jako raketový inženýr pro vesmírnou agenturu NASA. Nechci zůstat při zemi, pokud bude možnost dostat se na nějakou dobu pryč z Česka, tak toho využiju.

Co pro vás obnáší práce pořadatele?
Celá ta soutěž pro začátečníky začala na začátku září, ovšem pro nás se rozjela už někdy v květnu. Musí se dát dohromady to, co se bude dělat, dát dohromady tým lidí. Největší starostí je sehnat finance, protože účastníci si nic neplatí. Připravujeme testy pro účastníky, vyjednáváme celý pobyt.