Lumír Horák

Žije ve Všetatech, letos mu bude pětasedmdesát let. Dlouhé roky pracoval jako výpravčí, po revoluci z dráhy odešel a nastoupil do byšické Vitany. Posléze přijal funkci tajemníka Obecního úřadu ve Všetatech, kde zůstal až do důchodu. Mezi jeho koníčky vždy patřila jednostopá vozidla, předloni si koupil nový skútr a jezdí na výlety. Nenechá si ujít dobré dechovkové festivaly, rád rybaří a myje nádobí. „Představte si stůl plný nádobí , které mizí, to je tak krásná tvůrčí činnost!“ říká nadšeně. Má dva syny, dva vnuky a vnučku. Je předsedou Společnosti Jana Palacha ve Všetatech.

Jak vnímáte odhalení památníku Pocta Janu Palachovi v Mělníku?
Mám radost z toho, že jméno Jana Palacha nezaniká a že se připomíná. Také naše společnost má jediný účel – připomínat vždycky v lednu jeho hrdinský čin. A že měl světový význam, je úplně jasné. Dostal jsem před časem fotografii z ostrova Mauritius, a tam mají třídu Jana Palacha.

Nevadí vám, že bude památník v Mělníku a ne ve Všetatech?
Vůbec nám to nevadí, protože v sokolovně ve Všetatech je originál posmrtná maska. A na škole je pamětní deska. Když bylo třicáté výročí Jenova úmrtí, tak naše společnost nechala udělat vitríny, abychom vytvořili Palachovu pamětní síň. Nejvhodnějším místem byla právě škola, měšťanka. Je tam veškerá dostupná dokumentace o Palachovi, nepříklad jeho fotografie či obrázky.

Vy jste Jana Palacha osobně znal. Byli jste přátelé?
Mně bude letos pětasedmdesát, Jenda byl o čtrnáct let mladší a jeho bratr je ode mě sedm let. Rodina Palachova se přátelila s mými rodiči, protože byli společně v Sokole a měli k sobě asi sto metrů. Pan Palach chodil k nám, tatínek zase k nim, takže Jendu jsem znal, ale generačně měl trochu jiné zájmy.

Všude se o Janovi píše, že byl jiný než jeho vrstevníci. Byl prý velmi hloubavý a přemýšlivý. Jak jste ho znal vy?
Zádumčivý, přemýšlivý, velice sečtělý. Vzpomínám si jako by to bylo včera, když byl u nás na návštěvě pan Palach. V té době bylo Jendovi asi jedenáct let a jeho otec prohlásil: „Představte si, že ten náš kluk už dočítá Bibli kralickou. On už nemá co číst. Co máme doma knížky, všecko přečetl, ještě si půjčuje a teď čte Bibli kralickou.“ Tak to taky o něčem svědčí.

Kde se vzalo v tak mladém člověku takové uvědomění prát se za všechny?
On byl nenápadný, jenom se vědělo, že má smysl pro spravedlnost. A jeho rodiče byli vlastenci, Sokolové. Jeho otec byl pro něj vzor, vlastenec, Sokol. Zemřel ale, když bylo Jendovi asi čtrnáct .

Jak jste vnímal, že Jan Palach podstoupil takovou oběť a dobrovolně v obrovských bolestech zemřel?
Bylo to ve Všetatech pro všechny obrovské překvapení, jako proč to udělal. Časem se to pak všechno vysvětlilo, já jsem ale nejvíc litoval jeho maminku. To bylo hrozné. Nacházela pak útočiště u mých rodičů. Když paní Palachové po Jendově smrti nabídli rekreaci v Tatrách, tak ji doprovázela moje maminka. Byla pro ni takovou oporou, protože pan Palach tehdy už nežil.

Hned poté, co se Jan upálil, jste věděli, proč to udělal, že to souviselo s politikou, s politickým protestem?
To nikdo nevěděl, dozvěděli jsme se to, až když se vše zveřejnilo.

Když jste se dozvěděli, že se Jan upálil, a zjistili jste, že to souviselo s politikou, převažovala ve vás spíš hrůza, nebo obdiv?
V první chvíli hrůza, co to musí být pro jeho matku. A to další, proč to udělal, to přišlo později.

Když došlo k Janovu činu, tak si lidé mysleli, že se něco změní, že to bude mít nějaký okamžitý význam. Ale čekalo se dalších dvacet let, než se opravdu něco změnilo. Bylo to hodně velké zklamání?
Národ tehdy nepovstal, režim byl zřejmě silnější.

Od konce šedesátých let do revoluce se určitě několik odvážlivců ve dnech výročí činu či smrti Jana Palacha vypravilo do Všetat.
Tam chodili úplně cizí, nikdo to nehlídal. Svíčky na hřbitově hořely kolem každého výročí, ale nic víc se nedělo. V roce 89, to bylo právě dvacáté výročí od Jendovy smrti, jsem předpokládal, že bude ve Všetatech vyhlášené stanné právo. Přijel tam autobus esenbáků a tajných, obsadili hospodu, kde se mohli ohřát, a střídali se v hlídkách. Občané Všetat si netroufli jít na hřbitov, protože to bylo všechno pod kontrolou. Ty, co přijeli vlakem, vraceli nejbližším vlakem zpátky, a když někdo neposlechl, posadili ho do antonu a odvezli o kus dál, třeba do Staré Boleslavi.

Kdy vznikla Společnost Jana Palacha?
Hned po pohřbu Jana. Tehdy se vyhlásila veřejná sbírka na postavení pomníku ve Všetatech a podniky a závodní výbory přispívaly, až to došlo k částce milion dvě stě tisíc korun. Jenže pak už postupně zasahovala normalizace a dopadlo to tak, že jsme museli těm dárcům peníze vracet. Jenže někteří z nich se zřejmě ze strachu vůbec nehlásili, takže nakonec zbyl asi jeden milion korun, který byl věnován na konto SOS vesniček. A tím vlastně společnost zanikla a aktivovala se po listopadu 1989. Hned v devadesátem roce byl 19. ledna pietní akt u nás ve Všetatech na náměstí. Tenkrát tam hovořil pan Antonín Baudyš a byla to nzase manifestace. Podle střízlivých odhadů tam byla asi tři tisíce lidí.

Určitě chcete, aby Palachův odkaz žil dál a jednou přežila i vaše Společnost. Budete se snažit získat mladé lidi, kteří by se jednou za rok zapojili, aby časem vaši práci převzali?
Máme u nás Jiřího Fabiana, to byl ve Všetatech ještě v bývalém školním roce ředitel základní školy. Já mám takovou představu, že by mohl jednou předsedu převzít po mě. Určitě by bylo dobré, aby to vzal někdo mladší, a Jiří Fabian se navíc s Honzou znal ještě více než já. Chceme, aby lidé nezapomněli. Loni jsme měli ve škole besedu s žáky vyšších ročníků, kde byly kantorky, pan Fabian, já a inženýr Čapek. Dětem jsme o Jednovi vyprávěli, ale bohužel ani jediný z žáků se na nic nezeptal. Určitě ale všetatské děti vědí, kdo byl Jan Palach. A jeho význam třeba pochopí, až budou starší.

GABRIELA BENEŠOVÁ, PETRA ŠPITÁLSKÁ