Jaký byl Jan Palach z vašeho pohledu fotbalista?
„Nebyl sice úplně sportovně založený, bylo ho ale vždycky plné hřiště, šel do toho houževnatě. Radši jsme hráli s ním než proti němu.“

Setkávali jste se třeba i na tancovačkách?
To ne, ve Všetatech se tehdy společně bavily různé party mladých lidí, Honza byl ale hloubavější než většina jeho vrstevníků. Měl jednoho kamaráda, se kterým chodili se psy po stráních a povídali si. Byli hodně přemýšliví.
Pro mladé lidi ze Všetat musela být zpráva o jeho smrti těžkou ranou.
Nejdříve se k nám dostala jen zpráva, že se u pražského Národního muzea upálil student filozofické fakulty J. P. Nikoho z nás by nenapadlo, že to byl právě Honza. Brzy jsme se to ale dozvěděli.

Jaké pocity ve vás tehdy převládaly, obdivné, nebo zděšené?
Jednoznačně zděšené. Bylo nás tehdy několik párů u jedné jeho spolužačky. Pořád jsme si říkali, Honzo, proč jsi to udělal, co se tím změní…

Co následovalo v nejbližších dnech?
Druhý den jsem hned jel jako zástupce Všetat na žádost naší tělovýchovné jednoty do Prahy. Tam jsem se na svazu vysokoškolského studentstva na Senovážném náměstí dozvěděl, že na pohřeb budou mít přístup jen lidé s prospustkami. Zpátky do Všetat jsem jich vezl šest, čtyři pro tělovýchovnou jednotu a dvě pro národní výbor.

Patřil jste mezi ty, kteří propustku dostali?
Ano, byli jsme na obřadu v Karolinu a později na Olšanech s rodinou.

Víte, jak to v tu dobu vypadalo přímo ve Všetatech?
Většina lidí tehdy byla v Praze, ve Všetatech ale za okny domů hořely svíčky.

Co se dělo ve Všetatech v den výročí smrti Jana Palacha v dalších letech?
Až do roku 1989 nic zásadního, před dnem dvacátého výročí jsme byli varováni, že mají dorazit protisocialistické živly. Dokonce ve škole skončilo dříve vyučování, aby děto mohly odjet včas. Město bylo bylo vylidněné, až v televizních zprávách jsme viděli, co se dělo na nádraží. Jak posílali lidi, kteří přijeli, hned zase pryč, nebo je odváželi.


Jiří Fabian se narodil v Nedomicích, celý život ale prožil ve Všetatech. Po studiu vysoké školy se stal učitelem s aprobací chemie a pracovní vyučování. Šestnáct let učil v Liběchově a Byšicích, než se mu podařilo dostat se do Všetat, kde působí dodnes. V posledních pěti letetch byl ředitelem školy, dnes je v důchodu a učí na snížený úvazek – chemii a práci s počítači. Je ženatý, má dvě děti a šest vnoučat. Ve volném čase se věnuje počítačům a především sportu – je předsedou Okresního tělovýchovného sdružení v Mělníku.