Vyslechnout si je do kostelíku osvětleného pouze svíčkami pravidelně chodí místní obyvatelé, chalupáři i lidé z okolních vesnic. Také letos si sem pražští zpěváci již popáté přijedou provětrat hlasivky v podvečer v sobotu 17. prosince. Mělnický deník k této příležitosti vyzpovídal sbormistryni Danu Houdkovou na téma krása vánočního zpívání.

O Vánocích pravidelně zpíváte také v Praze. Čím se vaše koncerty ve velkém městě odlišují od těch v kostelíku v zapadlé vesničce v lesích?

Zatímco na velký koncert v evangelické modlitebně na Vinohradech opravdu pečlivě trénujeme a rozebíráme každou písničku na molekuly, abychom byli schopni podat co nejprofesionálnější výkon, do Šemanovic si jezdíme zazpívat kvůli zdejší atmosféře. Tady to už je "jenom" pro radost, rádi sem proto letos přijedeme už popáté.

Zatímco v Praze na koncertě, kam na nás chodí tak čtyři stovky lidí, dbám na techniku provedení, tady už se na zpěváky nezlobím, ani když udělají chybu. A že ji udělají, protože už se tolik nesoustředí, ale stejně to tady stojí za to.

Jaké publikum obvykle na vaše koncerty chodí?

Na ten velký pražský chodí "hujeři", kteří nás dobře znají. Ti jsou prostě "naši", a každý si jich s sebou obvykle přivede pět až deset. Ale tady v Šemanovicích je to pro nás takový křest ohněm, protože sem přicházejí lidé, kteří nás neznají. Je to něco takového, jako kdybyste přišli na besídku cizího dítěte, z nějaké neznámé základní školy, ke kterému nebudete mít emoční vazbu, která by vás k němu poutala.

Snažíte se na vystoupení vtahovat publikum do děje?

Na velkém koncertě jsme si vymysleli pár věcí, kdy jsme do něj lidi vtáhli nejenom psychicky, ale i fyzicky. Naučila jsem je zpívat sbor k písni Už z hor zní zvon, a oni nám tam opravdu zpívali. Bylo to nádherné. Vzala jsem si z toho zpětnou vazbu, že si to lidé, když je to také jejich dílo, o to více užijí. Tady je to ale komplikovanější tím, že je v kostele celkem tma. Na druhou stanu je to zase o to nádhernější, jak pěkně ji prozáří obyčejné svíčky.

Co musí lidé umět, aby s vámi ve sboru mohli zpívat?

Už léta dělám kurzy zpívání pro nezpěváky, kteří se chtějí naučit zpívat, a všichni moji sboristi jsou jejich absolventi. To byla původně jediná startovací pozice, aby se do sboru AsiHlasy nebo TakyHlasy dostali a pokračovali v něm dál. Ale teď už je to komplikovanější otázka, protože já jsem si u obou sborů, které vedu, stanovila hranici 40 lidí. A teď už jich přesto mám v každém 45, takže jsem vyhlásila absolutní stop stav. A už mi ve frontě navíc stojí další, kteří by k nám chtěli, ale bohužel v tuhle chvíli ještě nemůžou.

Ostatní mají tedy smůlu?

Protože ke mně chodí lidé z celé republiky a už se ke mně ani nevejdou, založila jsem i další sbory, aby měli kam chodit. Jeden z nich je v Brně a už jsem ho předala jinému sbormistrovi, a druhý v Liberci.

Na čem je váš systém učení zpěvu založený, a jací lidé na ty kurzy chodí?

Ve školách nás ke zpěvu bohužel nikdo nevychovává. Už na základní škole učitelé v hodinách hudební výchovy rozdělují děti na ty, co umějí zpívat, a ty, co to neumějí. Ty, které zpívat umějí, hned berou do školních sborů a jezdí s nimi na různé přehlídky.

Zato ty, co to neumějí, si dobré známky musí dohnat znalostí not, hudebních skladatelů, dřív třeba snad i sběrem papíru. Zpěv je tedy zanedbáván už od základky, ale kdyby tu byli dobří učitelé hudební výchovy, tak by s dětmi pracovali a dělali s nimi to, co já potom dělám s dospělými na kurzech. Protože když někdo neumí zpívat, tak je to jenom proto, že mu nikdo neřekl, jak to má dělat.

A jak se to má dělat?

Samozřejmě že bych každému, kdo o to má zájem, doporučila, aby přijel na můj víkendový kurz, ale jistě na to všichni nemusí mít vhodné podmínky. Proto pro ně mám alespoň nejzákladnější poučku – zpěv není hlavně otázkou hlasivek, ale věcí dechu. Musíme pro něj být především dobře nadechnutí.

Jak si má běžný nezpěvák takové dobré nadechnutí představit?

Úplně nejlepším mistrem v tom, jak správně používat dech, byl "božský Kája". Karel Gott totiž přirozeně mluvil bránicí a tím si ji i stále trénoval pro zpěv. Dýchání bránicí se dobře trénuje třeba při čtení pohádek dětem: Teď budu používat ten krásný, klidný hlas, abyste, vy haranti, rychle usnuli… Tímto způsobem se může nastartovat přirozený brániční hlas, který znají již miminka. Ta právě tímto bráničním dýcháním už od malička pláčou, protože jinak by si vyřvala hlasivky.

Proč jsme to tedy my velcí již zapomněli?

O tento um brániční mluvy a zpěvu přicházíme postupem doby, když nám třeba při prozpěvování někdo řekne: Ty si radši ani nezpívej, zkus třeba keramiku nebo něco jiného. A pak z toho i my sami máme blbý pocit a ujistíme se v tom, že to nejde. Místo toho, aby nám řekl: Stoupni si rovně, narovnej ramena, pořádně se nadechni, "otevři" krk a spusť spodní čelist, ať to z tebe jde krásně ven. Ale zkusit to takhle můžeme udělat i sami, a jednou nám to prostě půjde…

…jako to už jde vašim sboristům.

Jde jim to, ale musí na sobě pracovat. Máme dva velké koncerty do roka - v létě a v zimě - a vždycky před nimi mají oba sbory soustředění, abychom na ně byli co nejlépe připraveni. A stále zvyšujeme svoji laťku, abychom aspoň dýchali na paty těm zdatným kolegům, kteří na rozdíl od nás všichni ve sborech zpívali už od malička, protože už tehdy podle učitelů uměli zpívat. Zatímco lidé z mých sborů oproti nim mají handicap, protože s tím začali až jako dospělí, ale podle mě je přesto úžasně dohánějí.

Jak je účast na kurzech a zpívání ve sboru změní?

Každý se u nás nějakým způsobem posune. Jsou tu i lidi, kteří měli výchozí pozici hodně těžkou, ale i ti se dozvědí, jak na to. Jistěže po kurzu zpívání nemůže být každý hned druhý Pavarotti, ale nejdůležitější je naučit se používat vlastní hlas, najít si jeho hranice, a zpívat tak, aby s tím hlasem bylo dobře vám i ostatním. A tohle všechno já na víkendovém kurzu zpívání lidi naučím. Na kurzech bývá nádherná atmosféra. Je to hlavně kvůli tomu, o čem jsem přesvědčena a co cítím - že zpívání otvírá srdce. Pro mě je to na něm nejdůležitější věc.