Šest tisíc kilometrů mají na svých tachometrech zaznamenány vozy Octavia Scout, které míří do Vladivostoku. Po nedělní „etapě hrůzy“ všichni členové expedice konstatovali, že na vozidlech nevznikl jediný problém. A to jsou zcela nové vozy, které před týdnem startovaly z Moskvy a na tachometrech měly zaznamenáno jen pár desítek či stovek kilometrů. Jaký byl víkend a jaký včerejšek za volantem oktávií na ruském území? To nám včera krátce před polednem našeho času sdělil jeden z řidičů, Jaroslav Černý.

„Etapa z Novosibirska do Krasnojarska byla v pohodě. Měřila bezmála osm set kilometrů, všechno probíhalo podle plánu, nic co by vybočovalo z běžných událostí, jsme naštěstí nemuseli řešit.

To o den později, v neděli, to bylo daleko dramatičtější. Čekala nás totiž „etapa pravdy“. Avizovalo se sice 1059 kilometrů, ale skutečnost ukázala, že jsme ujeli 1150 kilometrů. V Krasnojarsku jsme startovali už v sedm hodin ráno. Vyjeli jsme a už jsme se usmívali. I přesto, že lilo jako z konve. Krásná silnice. Uháněli jsme jako s větrem o závod. Jenže po dvou stech kilometrech nám zamrzl úsměv na tváři. Silnice skončila. Doslova a do písmene. Jen hrbolatá cesta samý výmol, samá louže, velké díry. A v obou směrech jezdily kamiony, náklaďáky, prostě všichni, kdo potřebovali přejet region, jiná cesta tady nevedla. Jeli jsme pořád na jedničku, dvojku, průměrná rychlost se tady pohybovala kolem pětadvaceti kilometrů, více to prostě nešlo. Pak byla chvilku dobrá silnice, a opět přišly výmoly. Taková houpačka trvala vlastně až zhruba do chvíle, kdy jsme měli do cíle tři sta kilometrů. Pak už byla silnice v pořádku. Do Irkutska jsme přijeli po takřka šestnácti hodinách jízdy. Do půlnoci mnoho nescházelo.

Co mne kromě výmolů v mysli utkvělo? Třeba to, že podél trasy jsme ve vesnicích potkávali velké množství sajdkár. Místní mají tyto stroje přizpůsobené na převoz všeho možného – úrody, dřeva, sena, trávy, ale i lidí. Není problém, aby na sajdkáře sedělo pět lidí. Také jsme potkali dvě české jawy. Čeští turisté si to mířili do Vladivostoku.

Všechna vozidla šlapala bez problémů jako hodinky. Jediným problémem bylo to, že v cíli cesty nebyla identifikovatelná. Přes hory bahna nebyla k rozpoznání.

Přes noc ale auta prokoukla a my jsme kolem pondělního poledne vyrazili naopak na nejpříjemnější etapu. K jezeru Bajkal to bylo pouhých 150 kilometrů. Nyní jsou tři odpoledne a my se u jezera chystáme na společné fotografování. Příroda je tu nádherná, už se těšíme na zítra. To nás čeká jízda z Bajkalu do Ulan-Ude. Trasa má měřit 448 kilometrů a podle plánu máme startovat v 9 hodin ráno. Pokud bude vše v pořádku, tak se v cílovém místě objevíme v šest odpoledne.