Právě s nimi jsme si proto ve středu večer po zpívání vánočních koled v rámci projektu regionálních Deníků Česko zpívá koledy povídali o tom, jak trávili vánoční svátky, když byli ještě malí…

„Já bývala strašně tvrdohlavá, když jsem si vzala něco do palice, nikdo se mnou nehnul," začala své vyprávění Věra Nermuťová, vitální jednaosmdesátiletá seniorka, která pochází z Libiše. „Jednou jsem si usmyslela, že chci na stromeček pěnové cukroví, které dělal pan Čepela z Obříství a které bývalo jenom na lístky. Šla jsem k němu pěšky třikrát, než se smiloval a ta cukrátka mi prodal! Ale stálo to za to, na stromeček jsme rozvěsili ještě jablíčka, ořechy napíchané na špejlích a ručně lepené barevné řetězy z papíru. Bylo to krásné," vrátila se ve vzpomínkách do třicátých let minulého století dcera truhláře a dělnice, která si ráda zpívá a je spokojená, že má velkou rodinu.

„Vychovala jsem dvě dcery, Věru a Aranku, ta měla být kluk. Mám pět vnoučat, čtyři kluky a jednu holku, a pravnoučata. Před svátky mi vždycky volají, ať se zapakuji, že pro mě přijedou a Vánoce strávíme společně," těšila se na brzké setkání.

Něco málo ze svého dětství poodhalil také nejstarší ze zpívajících koledníků Vojtěch Cimbolinec, který se narodil v roce 1915.

„Byl jsem jedináček, a přestože jsem byl nemanželský syn, protože otec musel před svatbou narukovat a ve válce pak zahynul, měl jsem se bezvadně," pustil se do vyprávění muž, který i v bezmála sto letech stále cvičí s posilovacími pružinami.

„V hospodářství jsme měli šest stromů ořechů. Vždycky jsem si jich plno nasbíral,  schoval a o Vánocích je pak jedl. Na dárky jsme neměli peníze, tak jsem si přilepšoval alespoň takhle. Teď poslouchám od vědců, že ořechový olej je zdravý a jde na mozek. A asi je to pravda, protože vyjma kolenou mě nic netrápí," neztrácí optimismus.

A jak na své dětství vzpomíná o třináct let mladší Marie Hrdličková? „Vánoce tehdy vypadaly jinak než teď. Přijde mi, že dnes z nich děti ani nemají takovou radost," posteskla si. „My se radovali z každé maličkosti, ostatně naši nás k tomu vedli. Dnešní děti dostanou plno věcí, ale to spontánní nadšení jako by jim chybělo," všimla si žena, která je v Centru seniorů už jedenáct let. A je tam spokojená. „Doma bych to sama nezvládla, tady nemám žádné starosti. Je mi tu dobře, jsou na mě hodní a chodí za mnou rodina i kamarádky," dodala.