Nad vchodem visí dvě plechové tabulky, na první je nápis – památka chráněná státem, na té druhé pak číslice 1. Jde o číslo popisné, kterým se  značí domy. I tady se totiž ještě relativně nedávno bydlelo.

„Byt ve Lhotce byl nejdéle trvale osídlený skalní byt v Česku," přibližuje Havlíčková historii obydlí. „Právě proto je unikátní. Poslední majitelka, paní Marie Holubová tu žila až do roku 1982," upozorňuje ředitelka muzea. Ale začněme raději od začátku…

Nejstarší dochované záznamy pocházejí z roku 1859, kdy obydlí koupili manželé Benešovi. Po nich tam žil jejich syn Josef se svou ženou Rozálií a dvěma dcerami, Annou a Marií. A právě mladší Marie narozená v roce 1900 ve Lhotce zůstala až téměř do své smrti o dvaaosmdesát let později.

„Skalní byt na Marii a jejího manžela Bedřicha Holuba přešel na základě smlouvy z 22. prosince roku 1924," vypráví ředitelka Havlíčková. Dohoda obsahovala také jakési věcné břemeno, tedy slib, že Holubovi nechají ve Lhotce dožít Mariiny rodiče a budou s nimi obydlí sdílet.

„Měli vyhrazen ve skále ve světnici řádný teplý byt společně s hospodáři, tam místo na postel, společné užívání stolu a židlí hospodářových, volné pohybování po světnici a řádné společné stravování při stole hospodáře, a to takovou stravu, jakou on míti bude vždy v obvyklý čas ráno, v poledne a večer v dostatečném množství," předčítá Havlíčková část smlouvy a dodává, že z této dohody by si lidé mohli brát příklad i dnes.

Manželé Holubovi neměli děti, takže Marie poté, co ovdověla, zůstala ve skalním bytě sama. V posledních letech svého života, kdy už se o slovo přihlásila skleróza, však nežila přímo v obydlí, ale v domku, který stál před ním. Zejména kvůli vysoké vlhkosti, která uvnitř byla.

„Dokud byla paní Holubová schopna pravidelně topit, nebyl to problém, ale jak už nemohla, všechno uvnitř hned provlhlo," popisuje Havlíčková. „Jednou v noci ji dokonce kousl potkan. Přivezli sem proto od nádraží domeček, takovou boudičku, kde spala a měla všechny své věci. Zkrátka se odtud odmítala odstěhovat," říká ředitelka muzea.

Nejspíš věděla proč. Když totiž Mariin zdravotní stav už dál nedovoloval její další pobyt ve Lhotce, odešla do domova důchodců do Řepína. Tam však po pár týdnech dostala zápal plic a zemřela.

Tou dobou už skalní byt tři roky patřil mělnickému muzeu. „Koupili jsme ho i s paní Holubovou," vysvětluje Miloslava Havlíčková.

Krátce poté propůjčilo muzeum byt turistickému oddílu, tehdy ještě pionýrskému domu dětí a mládeže Kokořík. „Domluvili jsme se, že se o to budou pod naším dozorem starat, ale že tu bez našeho souhlasu nesmějí nic dělat," poodhaluje ředitelka obsah tehdejší dohody.

Ta sice ze začátku fungovala na výbornou, po čase, když se ve vedení oddílu vyměnili lidé, ale vzala za své. A tehdy začali muzejníci odhalovat škody, které mládež ve skalním bytě napáchala.

„Nechali nám tady docela velký nepořádek, ale to nebylo to nejhorší. Mnohem větší problém je, že světnici vymalovali primalexem, takže stěny vůbec nedýchají a padá nám to tam," povzdychne si Havlíčková s tím, že jedinou přijatelnou malbou by bylo vápno. A navíc se mladým pionýrům povedlo ještě jedno faux pas, byť v dobrém úmyslu. „V hlavní místnosti postavili kachlový sporák, který byl původně složený. Jednak k tomu použili cement, a za druhé je znát, že to stavěl chlap, udělal to totiž obráceně. Plotna měla být na druhé straně u okna," ukazuje na nepodařené dílo, které je zároveň dominantou světnice.

V té se nachází také několik autentických věcí, které patřily ještě Marii Holubové. Naopak chybí manželská postel. „Ještě jsme nesehnali žádnou, která by byla té původní podobná," přiznává Havlíčková.

Vedle obytné části skalního bytu je ve Lhotce volně přístupný také chlév, sklípek a dva přístavky. První funguje jako pokladna a ve druhém bývala řezárna. Dnes se v něm nacházejí nejrůznější stroje a zařízení, která lidé dříve používali při práci. Například brus, truhlářská stolice, zařízení na výrobu otýpek nebo zásobnice na obilí a mouku.

„Zkoušíme tu návštěvníky, jestli vědí, co se s těmito věcmi dělalo," říká Havlíčková a bere do ruky dva srpy. Jeden má úzkou a protaženou čepel, druhý je klasický. „Víte třeba, k čemu tyto srpy sloužily? Ten delší byl na obilí, měl zoubky a obilí se jím spíš řezalo než sekalo. Ten druhý je na trávu," vysvětluje rozdíly.

Zajímavostí také je, že součástí skalního obydlí ve Lhotce je i patro, ve kterém bývala sýpka. „Přes léto tam pak spávaly obě dcery Benešových," přidává ředitelka muzea další historku k dobru. V současné době však tyto prostory přístupné nejsou, důvodem je bezpečnost. „Schody, které tam vedou, jsou nestabilní a sešoupané, proto tam návštěvníky nepouštíme," uzavírá Havlíčková.

Přesto ale stojí za to skalní byt ve Lhotce navštívit, žádné podobné místo se u nás totiž nenachází.