V páté třídě začal hrát na housle, po dvou letech usedl k piánu a za další rok už tahal harmoniku. Stanislav Tatar, známý mezi fanoušky jako Standa, hudbou doslova žije. Zpívá, hraje, skládá muziku a textuje.

Na pódiích začal rodák ze Zlosyně vystupovat spolu se svým otce. „Začínal jsem někdy ve čtrnácti letech v kapele svého táty, což byla hudba JZD Zlosyň. Hráli jsme taneční muziku na zábavách a plesech," vzpomíná na své začátky kapelník Tancovačky Standy Tatara, která ve středu v mělnickém kulturním domě hrála na svém tisícím vystoupení.

Nebylo snad období, kde by v ruce nesvíral nějaký hudební nástroj. Na pedagogické škole hrál v orchestru na violu, v kapele byl i na vojně. A když se vrátil do Sokolova, kde po škole nastoupil jako učitel, se stejně starými muzikanty tam založil skupinu, v níž zpíval a hrál na kontrabas. Zároveň hrál i ve velkém tanečním bigbandu.

Po návratu na Mělnicko hrál od roku 1965 s vyhlášenou kapelou Fenix. „Také jsem profesionálně jezdil se severočeskou Seveřankou, asi sedm let jsem byl ve Strahovance, pak jsem spolupracoval s Květovankou a psal jsem písničky i pro Velkopopovickou Kozlovku," říká šedovlasý a šedovousý sympaťák, který po Česku jezdil i s Velkým dechovým orchestrem Sepap Štětí a se Strahovankou se podíval do Rakouska a Německa.

Velkou zálibou Standy Tatara bylo po mnoho let i ochotnické divadlo. „S divadlem jsem začínal už na peďáku, kde jsme hráli povolenou klasiku, jako například Jiráska nebo Tyla. Třeba ve Strakonickém dudákovi jsem hrál Vocilku, ve Filozofské historii Vavřenu nebo v Lucerně mlynáře."

Na prknech, která znamenají svět, se Stanislav Tatar ocitl nejen při studiích. Po návratu na Mělnicko působil v Novém divadle Mělník i v kralupské Scéně. Tam se mu v roce 1969 stala osudnou hra César.

„Představení bylo tehdy označeno jako protisovětské, protikomunistické, zkrátka proti všemu. Soudruzi mě nechali doučit školní rok a pak mě z kantořiny" líčí dobu, kdy začal střídat pracovní místa jako na běžícím pásu. Chvíli byl skladníkem, pak pracoval v mototechně, dělal zásobovače, vedoucího restaurace i číšníka.

Ani s muzicírováním to po okamžiku, kdy se znelíbil státu, neměl jednoduché. „Přes kamarády, kteří se za mě přimluvili, jsem se dostal do orchestru ve Štětí. Mohl jsem vystupovat, ovšem ne ve středních Čechách. Jezdili jsme tenkrát hodně po severu Čech. Jednou mě ale někdo aktivní viděl, když jsme hráli v Praze, tak mě zamázli i v severních Čechách. Byl jsem v takovém poloexilu," pokračuje ve vyprávění sedmasedmdesátiletý muzikant.

Ve čtyřiaosmdesátém začal zase díky kamarádům působit jako konferenciér v Československém státním souboru písní a tanců.
Stanislav Tatar dokonce jednou napsal dopis přímo Gustavu Husákovi. „Když jsme natáčeli tříhodinový pořad do televizního silvestra, někdo mě v Lucerně viděl a vyptával se, jak je možné, že tam vystupuju. Asi hodinu a půl jsem byl v záběru, takže to vystříhali a nakonec odvysílali totální paskvil," směje se dnes Standa Tatar, který se tehdy obrátil na prezidenta Husáka, aby mu povolil opět vystupovat. „Pozval si mě tenkrát nějaký tajemník, jmenoval se Kos, a řekl mi, že mi nebudou dělat potíže."

Po pádu totalitního režimu se Stanislav Tatar přihlásil do konkurzu na ředitele mělnického kulturního domu, který vyhrál. Z ředitelského křesla odešel po osmi letech do penze. Za jeho vedení se kulturnímu domu vrátilo opět jméno prvního československého prezidenta T. G. Masaryka.