Vysokoškoláci Lukáš Viták a Daniel Poběrežský, kteří docházejí na Českou zemědělskou univerzitu (ČZU) do pražského Suchdola, kde studují kynologii, navštívili před pár dny neratovický domov pro seniory Dům Kněžny Emmy (DKE). V rámci své praxe tam strávili bezmála dva týdny, v jejichž průběhu si vyzkoušeli práci se seniory, individuálně i ve skupinách, komunikovat se seniory s demencí a přivedli tam také své čtyřnohé kamarády, kteří klienty domova velmi potěšili.

S návrhem spolupráce DKE a ČZU přišla před třemi lety Ivona Svobodová z fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, která podle vedoucí aktivizačního úseku domova Lucie Zvelebilové do Neratovic dojížděla za svou tetou. „Byla duchovní matkou nově otevřeného oboru zoorehabilitace a hledala praxi pro studenty, aby se naučili pracovat nejen se zvířaty, ale také s lidmi," popsala. „V roce 2014 jsme uzavřeli smlouvu, na jejímž základě k nám studenti v průběhu akademického roku přicházejí. Loni jsme ji pak rozšířili ještě o studenty oboru kynologie," vysvětlila Lucie Zvelebilová. 

Nanejvýš tři studenti naráz

Do domova chodí vysokoškoláci na sedm nebo jedenáct dní, pokaždé maximálně tři najednou. Mnozí z nich přitom s sebou berou své domácí mazlíčky, nejčastěji psy. „Byly u nás ale i dvě slečny, jedna měla kočku a druhá králíka," poznamenala Lucie Zvelebilová, která má studenty po dobu jejich praxe na starosti. „Pokaždé se jich ptám, zda vědí, jak to v takovém domově pro seniory chodí, jestli už mají nějaké předchozí zkušenosti. V devadesáti procentech případů netuší, jaké všechny služby u nás poskytujeme a co všechno se tu děje. Často bývají překvapení, že to u nás opravdu žije, že nejsme jen nějaké odkladiště starých lidí," uvedla. „Když pak odcházejí, tak říkají, že nás obdivují, že to vůbec není snadná práce," dodala potěšeně.

Studenti si v domově zkoušejí komunikaci se seniory i se seniory v různých fázích demence, pokaždé se přitom mohou spolehnout na podporu ze strany DKE. „Bavíme se o tom, co jim naši klienti řekli a jak by měli oni zareagovat, aby se například vyvarovali agresi, ta totiž není u lidí s demencí nijak neobvyklá," upozornila vedoucí aktivizačního úseku a dodala, že praktikanti, kteří s sebou nemají žádné zvíře, často využívají například křečka nebo korely, které v domově chovají. Lukáš s Danielem, kteří studují kynologii, za seniory v průběhu své praxe vodili psy, které mají doma nebo je mají ve výcviku.

Trénink jemné motoriky

Celkově se jich v DKE prostřídalo sedm, většinou šlo o velká plemena – německé ovčáky, border kolii, irského setra a další. „Kluci prováděli canisterapii na pokojích klientů, trénovali s klienty paměť prostřednictvím jmen a dalších údajů o psech, trénovali jemnou motoriku, kdy klienty nechávali, aby psům připínali obojky a česali je," vyjmenovala Lucie Zvelebilová. Pro seniory se syndromem demence pak měli oba studenti připravené obrázky zvířat k vybarvení a navštívili také klienty v pokročilé fázi demence. „Zavedli jsme je ke klientce, která na vnější podněty reaguje jen minimálně. Položila jsem jí ruku na hlavu psa a vyprávěla jí, že za ní přišel pejsek. A za chvíli ho začala hladit," popsala vedoucí aktivizačního úseku s tím, že další dáma se při příchodu psů zase doslova rozzářila. „Takový úsměv jsem u ní už dlouho neviděla."

Psi se zapojili i do pohybových aktivit seniorů, kteří s nimi chodili po zahradě domova. V závěru praxe pak Lukáš s Danielem pro babičky a dědečky uspořádali přednášku o psech včetně praktické ukázky výcviku nebo třeba polohování, jedné z nejznámějších canisterapeutických metod. 

Návštěva domov oživila

„V průběhu těch bezmála dvou týdnů každodenní kontakt se psy úplně proměnil atmosféru domova. Celé to tu ožilo, téměř každý klient si mezi psími terapeuty našel svého favorita," uzavřela Lucie Zvelebilová.

Za pravdu jí daly i tři klientky DKE, které si pobyt čtyřnožců v domově užívaly plnými doušky. „Ti chlapci byli ohromně šikovní, hlavně Lukáš," chválila studenty Anna Kalfiřtová, „dokonce mě s jedním svým pejskem vyfotil, tak mám památku," doplnila. Na pobyt vysokoškoláků v domově hned tak nezapomene ani Zdeňka Hamáčková. „Nemělo to chybu, pejsci byli nádherní, potěšili jsme se s nimi. 
V noci se mi o nich zdá, je to jako film, lehnu si a všechno se mi to přehrává v hlavě. To jen tak nezmizí," těšilo ji. Stejně jako Vlastu Hajtúnovou, která si nejvíc rozuměla se sedmiletým irským setrem Alfem. „Já psa nikdy neměla, tatínek ho nechtěl, ale mám je strašně ráda. Hoši byli strašně šikovní a příjemní, ke psům i k nám. Všichni se mi líbili. Ale psi asi o maličko víc," poznamenala.