Terénní pracovnice Dorota Skokanová: Díky své práci jsem poznala sama sebe

„Už od dětství, kdy mé kamarádky chtěly být herečky a zpěvačky, jsem chtěla být terénní pracovnicí. Rodiče se báli, že bychom mohly propadnout drogám a tak nás již od útlého věku edukovali. Pouštěli nám různé dokumenty a na základě jednoho jsem se rozhodla, že bych chtěla být terénní pracovnicí. Po maturitě jsem nastoupila na Karlovu univerzitu, obor adiktologie. Bohužel jsem ho nedostudovala, ale i tak jsem si našla cestu a dostudovala jsem VOŠ JABOK a ETF UK, obor sociální a charitativní práce a získala tak potřebné vzdělání. Ještě během studia jsem rok pracovala jako asistentka pedagoga, hned po státnicích jsem narazila na inzerát na terénního pracovníka a prošla výběrovým řízením. Byla to ta nejlepší volba,“ říká s úsměvem Dorota Skokanová.

Mělník chce školky otevřít společně se základními školami

Se svými klienty pracuje v jejich přirozeném prostředí. Kromě výměny injekčního materiálu s nimi řeší i různé situace v jejich životě. Od těch základních jako je poskytnutí informací ohledně tzv. méně rizikového užívání, přenosu či léčbě infekčních onemocnění, dále pomáhá například s vyřízením dokladů, nalezením práce či bydlení. Klienty motivuje ke změně životního stylu a v případě zájmu pomáhá k nástupu do léčebny či komunity. Občas se na ně obrací i rodiče, kteří mají strach, že jejich dítě užívá drogy. V těchto případech jsou schopni poskytnout poradenství, rodiče vyslechnout, probrat s nimi situaci a případně je odkázat do dalších služeb, kde by jim mohli pomoci.

I její práci ovlivnila pandemie koronaviru. Nejčastější obavy přicházely od samotných klientů.

„Již od Vánoc se pravidelně ptali, co si o tom myslíme a zajišťovali si respirátory. V té době jsem si myslela, že nám nic takového nehrozí. Když byl v ČR vyhlášen nouzový stav, museli jsme omezit naše služby, ale bylo jasné, že nezavřeme. Do terénu jsme začali jezdit pouze na zavolání, nebo na nezbytně nutný čas na kontaktních místech. V úplných začátcích jsme však neměli ani roušky. Podařilo se nám sehnat omezený počet respirátorů od přátel. Měli jsme každý jeden a nosili je asi týden. Všichni jsme z nezvyklé situace byli nervózní. Měli jsme obavu, jak budou naši klienti celou situaci brát, jak budou reagovat na nezbytná nařízení. Překvapivě měli naši klienti při kontaktu s námi vždy respirátor, roušku nebo alespoň šátek. Pouze omezené množství klientů nemělo dostatečné informace, neboť k nim neměli přístup. Proto jsme museli co nejdříve těmto klientům poskytnout jak informace, tak potřebné ochranné pomůcky. Často jsou to osoby žijící na ulici či squatech a tak jsou nejvíce ohroženi nákazou,“ vysvětluje situaci Dorota Skokanová.

VIDEO: Most přivezla loď, aby montáž místní neobtěžovala

Co ji na dané situaci nejvíce potěšilo, byla vlna solidarity, kterou zaznamenala hned v začátcích pandemie.

„Naše Centrum terénních programů SEMIRAMIS z.ú. dostalo velké množství roušek či dezinfekce od dobrovolníků a mohli jsme tak vybavit v této situaci nejen nás pracovníky, ale také naše klienty. A za to jsme byli velmi vděční,“ dodává.

Pro ni samotnou byly první dva týdny nouzového stavu náročné. Bála se, aby COVID 19 nechytila během práce a pak případně nenakazila někoho z rodiny. Pak ale největší strach opadl.

„Řekla jsem si, že v práci všichni dodržujeme nařízení a že je méně pravděpodobné, že se nakazím v práci než například při nákupu potravin. Pomohlo mi také, že jsem v častějším kontaktu s přáteli,“ popisuje svou zkušenost Dorota Skokanová.

Ivana Dvořáková: Naše sestřičky dělají práci srdcem