V sobotu v poledne odstartovala z Rudého náměstí v Moskvě kolona vozidel Škoda Octavia Scout a mezi nimi i reportér Mělnického deníku Jiří Macek. Začal tak velký test terénního modelu mladoboleslavské automobilky s názvem „Scout Experience.“ Deník vám jako první přináší z experimentu exkluzivní informace.

Jak jsme vás již informovali, deset vozů Škoda Octavia Scout se vydalo na 9700 kilometrů dlouhou trasu s cílem ve Vladivostoku u Japonského moře. Posádky tak projedou 11 časových pásem a vyzkouší všechny druhy silnic.

Dál už cestu popisuje přímo z Ruska reportér Deníku Jiří Macek:
Sotva jsme v pondělí vyjeli ze Samary, nastala krize. Nikoliv však u automobilů, ale u mě. Museli jsme zastavit u šestiproudové výpadovky na okraji města a já vyběhl do nejbližší zatravněné škarpy. Měl jsem to jen tak tak. Zda to bylo z vodky, kvasu či ryb – těžko říct.

Zatímco první dvě etapy jsem absolvoval ve voze se Škodováky Martinem Leuerem a Josefem Balážem, před třetí etapou přesedám k Janu Procházkovi, šéfovi prodeje Škoda Auto v Rusku. A poprvé musím za volant, abych Honzu vystřídal.

Začínám si zvykat na šílené výmoly a jámy. Brázdit silnice v Rusku je jako jet na horské dráze. Víc než 140 kilometrů v hodině ze mě ale nikdo nevymáčkne.

Zvykám si i na všudypřítomné milicionáře. Dnes nás stavěli „jen“ dvakrát. Pokaždé to spravily reklamní předměty. Stavěli nás ale po právu. Je tma, silnice je v rekonstrukci, nejvyšší povolená rychlost je čtyřicet kilometrů v hodině a všude je zákaz předjíždění. Předjíždíme v osmdesátikilometrové rychlosti…

Přijíždíme do města Tatarstan. Vnímáme nápadnou změnu krajiny. Všude kolem jsou obrovská zařízení na těžbu ropy. Vjíždíme do Baškortostánu, tedy do jedné z republik Ruské federace na jižním Uralu. V cíli jsme samozřejmě nebyli v plánovaných 21.30 hodin, ale naštěstí se nesplnil ani kritický scénář, že dorazíme někdy kolem třetí hodiny v noci. Průměrnou rychlostí šedesát kilometrů v hodině jsme dorazili do města Ufa půl hodiny po půlnoci. Místo očekávaných 460 kilometrů jsme při třetí etapě najeli přes pět set.

Kde se vzalo zdržení? Neustále někde na něco čekáme. Čekání jedna dvě hodiny v Rusku nic neznamená. Rusové taková „drobná“ zdržení berou s úsměvem.

V mikrovlnce si ohříváme večeři, do postele se dostáváme ve 2.30 hodin. Budíček je před osmou ráno. Start je v deset, z města Ufa však vyjíždíme až ve 14 hodin. Proč s takovým zpožděním? Fotíme se u dvacetimetrové sochy Vladimíra Iljiče Lenina a u sochy přátelství ruského baškortonstánského národa. Další dvě hodiny se zdržíme u jednoho z dealerů Škoda Auto.

Hned po výjezdu z Ufy opět narazíme na dlouhou kolonu aut, kde je podle nás nemožné předjíždět. V tom nás zleva začne předjíždět velký dlouhý ošklivý kamion, jehož řidiči vůbec nevadí, že proti nám jede asi milion let starý rezatý rozklepaný Kamaz.

Už skoro celou hodinu jedeme průměrně pětadvacetikilometrovou rychlostí. Kde ztrátu doženeme? Do Čeljabinsku, cíle třetí etapy, je to 405 kilometrů, a my jsme za poslední hodinu ujeli dvacet kilometrů. Je 15. hodin, tedy vzhledem k časovému posunu o čtyři hodiny více než v České republice.

Auta zatím bez problémů šlapou. Pouze jsme na šílených ruských cestách museli vyměnit jednu pneumatiku. Také Číňanům se pořád zdá, že jim něco rachtá v levém předním kole. Ale i jejich škodovka pokračuje dál s kolonou.