Pinďa, Venca, Klobouček. Tři chlapi. Opálení, klidní, usměvaví.

Pracují v Mělnickém Vtelnu. Včera, dnes, zítra. A vydrží ještě tak 14 dnů. Vedro nevedro. Pracují a lije z nich pot. Za dva týdny musí dokončit výstavbu dvě stě metrů dlouhého chodníku.

Když je vyfotím, poprosím je o jména. Nejde mi to ale napsat. „Chlapi, napište mi vaše jména tady na papír, já tomu nerozumím,“ říkám a dodávám otázku: „Odkud jste?“

„No přece z Ukrajiny,“ vystřeluje samozřejmost, kterou jsem z řeči už dávno pochopil, sympaťák Vasyl Štym.

Pinďa, Venca, Klobouček. Tři Ukrajinci. Bydlí na ubytovně v Neratovicích. A jsou to Ukrajinci.

Pinďa je Vasyl Štym, Venca je Vasyl Onyskiv a Klobouček je Roman Vasylyk. Pinďa jezdí do Čech za prací sedmý rok, Venca čtvrtý a Klobouček šestý. „Teplo? Jo, je. Včera bylo ale větší,“ říká ve včerejším poledni jeden z mužů. V tu chvíli přichází čtvrtý. „Já jsem Čech, jsem Stanislav Klášterka Červenka,“ říká zbylý člen pracujícího kvarteta. „Já jim tady jen popojíždím s Komančem. To je tenhle stroj s naběrákem,“ říká pan Stanislav.

Evidentně všude panuje dobrá nálada a pohoda. Chlapi ve vedru pracují v poklidu, práce jde doslova od ruky. Země, na které bude brzy zámková dlažba, zatím začíná lemovat pouze okrajové betonové dlaždice. Brzy bude dvousetmetrový úsek na začátku Mělnického Vtelna k nepoznání. Pan Stanislav šeptem přiznává, že někteří lidé, místo toho, aby byli vděčni, tak slyšíme jen nadávky. Že ten vjezd se jim nelíbí a že obrubník je vysoký. Ale to přece není problém. Stačí přijít a domluvíme se. Pokud to jen trochu půjde, tak vyhovíme,“ říká strojník Stanislav.

A jak se dostala ukrajinská trojka do Čech? „Normálně. Přijeli jsme sem dělat,“ říká Vasil „Pinďa“, který je nejhovornější. Je to sympaťák na první pohled. „Tady v Čechách pracujeme u firmy Bohumil Červenka. Máme vyřízené papíry, tak sem prostě jezdíme dělat.“

Znamená to, že na Ukrajině není dostatek práce? „To né. Tam je práce hodně. Ale jak říkám, máme papíry vyběhané, tak jezdíme sem. Ale domů se těšíme pokaždé. Domů za rodinou,“ zastaví na pár vteřin Vasyl Štym práci a rázem poznáte, že je zpátky na Ukrajině.

Až budete na Ukrajině, opět budete myslet na práci v Čechách? Nebo toho už tady necháte a zůstanete doma? „Možná jo, možná ne, možná zůstaneme už na Ukrajině, kdo ví?“ přemítá blonďatý Vasyl.

„Přijedou. Určitě přijedou. Kdo by vás, chlapi, tam u vás na Ukrajině zlobil? Vždyť tam já za váma nepojedu. Oni se určitě vrátí,“ vstoupí do debaty strojník Stanislav Kláštera. Ten vymyslel pro ukrajinské chasníky přezdívky. Oni na oplátku jemu říkají Hodinář. „Ze začátku jsem se strojem jezdil pomalu, což se jim nelíbilo. Jenže to musíte jezdit přesně tam, kam je třeba. Takže jsem Hodinář.“

Všichni tři Ukrajinci mluví solidně česky. „Museli jsme se to naučit. Jinak by nás třeba nezaměstnali. A je to pak i lepší s komunikací. Jen Hodináře jsme nenaučili ukrajinsky,“dodává s úsměvem Vasyl Štym.