Jednadvacátá etapa, Salamanca – Calzada de Valdunciel. Na dnešní den jsem si naordinoval poměrně krátkou odpolední etapu, asi patnáct kilometrů. Cestou z města jsem si prohlédl výstavu obrazů španělského umělce Carrera, jimž dominovala červená barva a lidské postavy jako by vystupovaly z natržených plakátů.

Na konci města jsem se motal po kruhových objezdech a různých dálničních nájezdech, stejně jako u všech velkých měst. Opět tam nebyl žádný samostatný pruh pro pěší, a tak jsem se proplétal mezi auty a kamiony najíždějícími na dvě nové dálnice.

Po nějaké době jsem se dostal konečně na polní cestu. Cesta mi dnes velmi připomínala putování českou krajinou. Kolem mě byly lány obilí nebo pole s vojtěškou, která střídaly zorané plochy.

Českou krajinu mi připomínaly i četné vesnice, které dokonce nebyly španělsky bílé, ale laděné převážně do okrových tónů, i výška vegetace. Už žádné obilí s klasy, jako tomu bylo na jihu. Tady teprve kvetly broskvoně a na mnohých stromech vyrážely listy. Uvědomil jsem si, že jsem pět set kilometrů severněji, a hory, které jsem nedávno přešel, tvoří zřejmě klimatický předěl.

Dobrou náladu mi trochu kazila blížící se bouřka. Ta se mi však jakoby zázrakem vyhnula a já došel do svého dnešního cíle nepromáčen. Albergue byl plně obsazen, ale v místním hostelu měli volný pokoj. To bylo štěstí, protože další ubytování bylo až o dvacet kilometrů dále a spaní pod širákem, když hrozí déšť, bych nerad riskoval.

Dvaadvacátá etapa, Calzada de Valdunciel – El Cubo de la Tierra del Vino, devatenáct kilometrů. Ušel bych víc, ale počasí je stále nejisté a další Albergue je až v Zamaře, vzdálené přes jednatřicet kilometrů.

Už včera jsem měl pocit, že už nikoho ze staré party nepotkám. Někteří končili v Salamance nebo tam zůstávali déle, jiní se odtud přesunuli přímo do Zamary. Asi budu potkávat nové lidi… Z toho mi bylo všelijak. Přece jen jsem si na spoustu z nich zvykl a rád jsem je potkával. A myslím, že to bylo vzájemné.

Dnešní trasu jsem absolvoval celou neromanticky, po asfaltu, který po mé levici kopírovala další nová dálnice. Počasí nebylo nic moc, drobně mrholilo a občas i trochu víc skráplo. V několika místech camino opouštělo silnici, aby poutníka nasměrovalo do polí. Ale pokaždé jsem to vzdal a vrátil se na silnici N 630. Důvodem byly nánosy bláta, které jsem měl hned po prvních krocích polňačkou na botách.

Krajina kolem byla o trochu jiná než ta včerejší, pole střídaly korkové duby a piniové háje. Opět to ale nebylo pusté Španělsko, které jsem potkával v Extremaduře, každou chvíli se na obzoru objevila vesnice či městečko. Pohled do kraje nepřipomínal ani Andalusii, nikde nebyly vidět pomeranče ani palmy.
I když počasí nebylo nejvlídnější, šlo se mi dobře. Nebylo takové vedro, jaké mě provázelo v předchozích dnech, a také můj puchýř na pravé noze téměř splasknul.

šel jsem sám a kolem nebylo žádného živého tvora, jen mi několikrát přeběhl přes cestu divoký králík, kterých je tu docela hodně, a nad hlavou zpívali skřivani. Už od rána jsem měl na rtech Krylovu píseň Lilie, ve které je v překrásném textu zmínka o jitrech v Kastilii.

Když tak poprchávalo, vzpomněl jsem si na slova jedné Češky, se kterou si nyní dopisuji přes internet. Žije ve Španělsku a zaujaly ji mé články. Včera jsem se jí ptal, na vývoj počasí. Napsala mi, že když bude pršet, mám si myslet, že prší štěstí. Snažím se jejími radami řídit, a den s deštěm mi tak připadá daleko příjemnější.

V cíli mé dnešní etapy jsem potkal, jak jsem předpokládal, nové lidi, manžele z Austrálie. Večer jsem se ale shledal i s Němcem s Holanďanem, a byl jsem rád, že alespoň někdo ze staré party ještě zbyl.

(Lubomír Brož)